Archiv pro rubriku: Nezařazené

Angličtina po roce školy a školky

 

Naše děti už rok žijí v Anglii, jak jsou na tom s angličtinou? Myslím, že za rok a půl udělali oba dost velký pokrok. Obzvlášť co se týče porozumění psaného a mluveného slova. Fanda (7) už čte docela dlouhé knížky, tahle má 120 stránek:

12270053_10206916639707943_649744883_n

Když ho knížka chytne, tak ho od ní nemůžeme dostat a ještě po desáté, když má dávno spát, ho musím od knížky odhánět. A nejednou se stalo, že jsem mu musel zabavit baterku, se kterou si pod peřinou četl.

Videa na youtube sleduje v angličtině bez problémů. Má svoje kanály, na které chodí a po odpolednách by nejradši nic jiného nedělal, než sledoval videa o Minecraftu. Jestli vás zajímá co přesně sleduje, tak nejradši má tento kanál. S televizí taky nemá problém.

V poslední době jsme si zvyknuli každou sobotu večer pustit nějaký film. Pouštíme si je výhradně v angličtině. Nevím moc jak rozumí, ale tvrdí, že rozumí všemu. Přestože si myslím, že děj dokáže sledovat, tak mu občas něco uteče.

Gramatiku používá svéráznou. Budoucnost tvoří pořád tvarem “going to”, ať se to do věty hodí nebo ne. Předpřítomný čas používá pouze v otázkách (have you ever…) a jinak používá minulý prostý čas. Když, ale vidí nějaký gramatický jev napsaný, tak ho dokáže přečíst, včetně předpřítomného, nebo předminulého času. Sám by to ale nepoužil.

Doma většinou mluví česky, ale pokud se něco dozvěl anglicky, třeba ve škole, a chce nám o tom říct, tak přepne do angličtiny.

Eliška (3) některá slova ani česky neumí. Když je používá, tak vezme jako základ nějkaké anglické slovo a udělá z něho český tvar například: neshejkej (od slova shake – třást). Pochybuju, že ví jak se to řekne česky, protože tento tvar používá výhradně. Nebo třeba slovo tučňák česky nepoužívá a místo toho říká pinguin.

Ve školce mi na konci školního roku tvrdili, že už se rozmluvila a že rozumí bez problémů. O čemž teda trochu pochybuju. Nicméně letos už chodí do školky na 15 hodin týdně, takže ten pokrok je vidět. Začíná angličtinu použivat i doma. Hodně jednoduché věty, o gramatice se nedá mluvit, například “What is it”, “This is it” a podobně.

Naučila se třeba celou knížku anglicky odvykládat. Sice jednoduchou, sedm stránek a na každé pár slov textu, ale naučila.

Anglicky umí napočítat do deseti, včera s mamkou pekla perníčky a počítala je. Bez problémů jich deset spočítala. Česky umí počítat do dvou.

 

Na televizi se kouká, nevím moc kolik toho rozumí, ale filmům moc ne. Nedávno nám během sledování řekla, že tomu vůbec nerozumí.

Jak na provoz českého auta v Anglii (2)

minule jsem psal, jak se mezi Čechy a Slováky šíří informace, že provoz českého auta v Anglii je složitý a náročný. Nicméně jednou na Facebooku jsem se v jedné diskusi dozvěděl, že nějaký borec to udělal a nebylo to nijak složité. Hned jsem ho kontaktoval a na všechno jsem se ho vyptal. To by totiž vyřešilo všechny naše problémy. Nemuseli bysme auto prodávat se ztrátou a mohli bysme ho mít tady. Vysvětlil mi, že to není vůbec složité a popsal mi jak na to.  Takže jsme letos v létě auto opět vzali z ČR a přejeli kanál. Tentokrát už jsem se moc nebál a řídil i já. Jeli jsme celá rodina a užili si výlet. Hned po příjezdu jsem začal komunikovat s úřady.

HMRC (finančák)

První věc je potřeba přihlásit auto na HMRC. To je ten nejjednodušší krok. Musí se vyřešit DPH a clo za importované vozidlo. Proces se jmenuje NOVA (Notification of Vehicle Arrivals) a řeší se elektronicky tady. Je to sice trochu nepřehledné, ale s trochou klikání se to dá zvládnout. Vzhledem k tomu, že Anglie i Česko jsou pořád ještě v EU, šlo jen o registraci a za import jsme platit nemuseli.

DVLA poprvé (dopravní inspektorát)

Poté co jsme vyřešili HMRC, jsme začali řešit registraci auta na DVLA. To je to nejdůležitější, je potřeba tady požádat o import balíček, vyplnit, odeslat zpátky a oni pošlou zpět registraci. Jednoduché? Ne tak docela. K tomu importovacímu balíčku je potřeba přiložit několik důležitých dokumentů. Ten člověk, který mi poradil na facebooku, mi řekl, co všechno je potřeba udělat, takže jsem už věděl co a jak. Takže co všechno je potřeba vyřídit?

Nejprve MOT neboli technická. Ten kolega s tím neměl žádný problém, dovezl s sebou nálepky na světla, oni mu je tam nalepili a odjel s platnou technickou na rok. My to tak jednoduché neměli. Protože mamka nechodí do práce, dostala za úkol na to MOT dojet ona. Přední světla byla v pohodě, nalepili tam nálepky a bylo to. Bohužel stejně neprošla, protože mlhovka je na špatné straně auta. Naštěstí jí dali kontakt na člověka, který tu mlhovku předělá. Další den tam tedy dojela a nechala to předělat. Stálo to £65, ale napodruhé prošla i MOT.

Za druhé pojistka. To bylo trochu horší. My máme Škoda Octavia Tour. Je to stejné auto jako všechny škodovky první řady. Bohužel tento typ tady neznají. V pojišťovně mě zamítnuli, že když to auto neznají, tak mi ho nepojistí. Nakonec jsem nějakou pojišťovnu sehnal a pojistil auto s tím, že jsem zatajil přesný typ a řekl jim, že je to to stejné jako Škoda Octavia Elegance. Což je pravda. Takže jsem dostal pojistku, ale řekli mi, že jim do čtrnácti dnů musím dodat značku, jinak mi pojistku zruší. Doufal, jsem tedy, že proces registrace je tak rychlý, že se to do těch dvou týdnů dá zvládnout, bohužel jsem se mýlil.

Dozvěděl jsem se také od toho člověka, co to dělal přede mnou, že je poteba ještě COC (Certificate of Conformity). Tvrdil, že ho potřebují jen auta mladší deseti let. Tak trochu měl pravdu, ale tak trochu ne. Ale o tom později. Dá se sehnat buď tady za £110 a nebo je možné se zeptat přímo u výrobce auta a to je zadarmo. Škodovky tudy.

To všechno jsem odeslal na DVLA a čekal na odpověď. Kvůli té pojistce jsem je chtěl trochu popohnat. Jenže kontaktovat DVLA je problém, dovolat se tam nedá, plechová huba hnedka odpoví, že jsou “busy” a položí to. Najít písemný kontakt je strašně složité. Ale nakonec se mi to podařilo a kdyby to někdo potřeboval tak tady. Poprvé jsem jim napsal hned po týdnu a to mi napsali, jestli jsem nespadl z višně, že takhle rychle teda nepracují.

Volal jsem teda na pojišťovnu, co mám dělat, když mi DVLA nechce poslat značky a oni mi chcou pojistku zrušit. Řekli mi, že mám volat až poslední den platnosti pojistky, jinak pro mě nemůžou nic udělat. Volal jsem tedy poslední den platnosti pojistky a oni mi ji milostivě prodloužili o další dva týdny, ale prý že je to už naposled a musím jim ty značky dodat, jinak už mi to opravdu zruší. Nechápal jsem, co mám teda dělat, když DVLA mi značky nepošle, ale oni mi nedokázali poradit. Kontaktoval jsem tedy DVLA podruhé, ať mi poradí, co mám dělat. Oni mi odpověděli, ale bohužel ne tak, jak bych si přál. Moje žádost o registraci byla zamítnuta, protože můj COC je nepřijatelný, protože neuvádí, že moje auto je možné provozovat v UK. A že mám kontaktovat VCA.

VCA (Certifikační agentura)

V tuhle chvíli jsem myslel, že se na všechno vykašlu. VCA totiž vystaví COC, který je potřeba poslat na DVLA. To co jsem já poslal, byl totiž ECOC. Neboli Evropský COC. Ten je potřeba teprve poslat na VCA a ta vystaví opravdový COC. Nemusí to řešit auta starší deseti let, proto ten člověk, co mi radil, o tomhle nevěděl. On měl totiž staré auto. Mezitím jsem se dozvěděl o dalších lidech, kteří tady přihlašovali auto, jak je to jednoduché, že do čtrnácti dnů měli značky. Bohužel všichni měli auta starší deseti let. Pokud je auto mladší, je potřeba vyřídit COC.

Tohle bohužel už není sranda. Oni vystaví certifikát pouze pokud jsou na autě světla svítící doleva, mlhovka na správné straně auta a tachometr, který ukazuje rychlost v mílích. A musí to být profesionálně vyrobený tachometr, žádné nálepky.

Mlhovka

My jsme mlhovku řešit nepotřebovali, protože už jsme jí měli předělanou z předchozí registrace. Dozvěděl jsem se, ale že Oktávky mají namontované mlhovky obě, jenom je odpojený drátek na té špatné straně, stačí ho připojit a je to. Nás to stálo £65, mohlo to být levnější.

Přední světla

V tu dobu náhodou otevřeli nějací Češi garáž v Bristolu, tak jsem se ptal, kolik by to stálo předělat. Dozvěděl jsem se že 160 liber jenom za práci. To na mě šly mrákoty. Kde vzít světla a navíc takových peněz za předělání. Naštěstí mi poradil opět ten Čech, co to dělal přede mnou. Stačí vlézt na ebay, koupit světla a předělání je otázkou pár šroubků. Koupil jsem tedy světla za £50, on za mnou přijel a opravdu to bylo snadné. Pár šroubků ven, světla přendat a je hotovo. Myslíte, že to bylo pravdu tak snadné? Bohužel ne.

Jedno ze světel přišlo poškozené a mělo prasknutý díl, který slouží k nastavování výšky světla. Mohl jsem sice světla poslat zpět a vyreklamovat je, ale musel bych čekat dlouho a to se mi nechtělo. Vzal jsem tedy ten stejný díl z našich starých světel a přendal jej do nových, doufal jsem, že je to vyřešené. Bohužel jsem to neudělal dobře. Takže světlům nešla nastavovat výška. Ale to jsem v tuhle chvíli ještě nevěděl.

Tachometr

Přendat tachometr je v Oktávce taky docela jednoduché, pár šroubků a je to. Dá se koupit na ebay za £30 nebo i levněji. Koupil jsem ho tedy, vyndal náš starý, namontoval ten koupený a myslel si, že mám vyhráno. Bohužel to není tak jednoduché. Zkusil jsem jen tak z legrace auto nastartovat. Nejprve mě zarazil stav ujetých kilometrů. Ukazoval totiž 170.000 mil. To určitě není správně, my měli najeto nějakých 50.000 kilometrů. Ale zas až tak mi to nevadilo, budu jezdit  s tímhle tachometrem a pak to časem přehodím zpět a budu mít pořád 50.000. Jenže to tak jednoduše nefunguje, v tom tachometru je imobilizér a auto odmítnulne nastartovat, takových chytrých by bylo… Teď jsem jenom doufal, že to auto není zablokované úplně a nebudu muset jet někam do servisu, aby mi to odblokovali.

Vrátil jsem tam svůj starý tachometr, naštěstí jsem auto natočil, ale pořád jsem tam potřeboval ty míle. Přemýšlel jsem co s tím. Tachometr vypadal, že by nemuselo být složité ho rozmontovat a předělat jenom ty papírky s ukazatelem kilometrů/mil. Předělat to šlo opravdu snadno a za půl hodiny už jsem měl v autě náš starý tachometr, který teď ukazuje rychlost i v mílích i v kilometrech. Hurá.

 

Na VCA je potřeba odeslat ECOC (Evropský COC) a potvrzení někde z garáže, že opravdu mám na autě všechno předělané. Mamka teda dojela na MOT, aby jí vystavili nějaký certifikát. Jenže jako všechno ani toto nebylo tak úplně snadné. To světlo, které jsem opravoval se nehýbe nahoru a dolu, a proto jí odmítnuli potvrzení vydat. Rozdělal jsem tedy to světlo znovu, připadal jsem si jako gynekolog, protože jsem malinkou dírkou všechno musel opravit, ale zvládnul jsem to, světlo namontoval zpět a dojel si pro potvrzení. Tentokrát už to všechno proběhlo v pořádku a já potvrzení dostal.

Poslal jsem tedy na VCA potřebné dokumenty a šek na £100 a za čtrnáct dní dostal opravdový platný COC. 

DVLA podruhé

S tím už jsem mohl opět poslat balíček na DVLA. Tentokrát už jsem měl kontakt přímo na úřednici, která řešila naše auto, takže jsem jí poslal balíček přímo. Ještě jsem se zeptal, jestli je nutné řešit pojistku předem nebo stačí až po zaregistrování. Dozvěděl jsem se, že stačí až po registraci, takže jsem předtím tu pojistku vyřizoval a nechával zrušit zbytečně. A stálo mě to zbytečné peníze.

Napodruhé už to bylo rychlé a za čtrnáct dní jsem dostal logbook, což je něco jako český techničák. Stačilo si vyřídit značky a pojistku a můžeme jezdit. Hurá máme auto.

Na závěr součet, kolik nás to dohromady stálo: Předělat mlhovku £65, zrušená pojistka £50, poplatek VCA £100, světla £65, tachometr £30, vysvavení potvrzení £10, registrační poplatek DVLA £55. Dohromady £375 (cca 15.000 Kč). Což je sice dost peněz, ale určitě je to výhodnější než kdybysme auto v Česku prodali a tady kupovali jiné. 

Mamka: A vlastní ježdění vlevo není tak horzné, jak by si člověk myslel, jen mám problém při nájezdu na dálnici (ale to já všude 😉 ).

Jak na provoz českého auta v Anglii (1)

Žít v Bristolu bez auta je dost náročné a vydrželi jsme to dost dlouho. Hodně jezdíme na kole, ale přesto se nemůžeme zúčastnit některých akcí, kterých bysme chtěli. Nemůžeme jezdit na místa, na která bysme chtěli, protože by samotná cesta trvala strašně dlouho. Třeba takový Cheddar. Město kousek od Bristolu, autem se tam dojede za padesát minut. Jet tam vlakem nebo autobuse, musíme počítat s minimálně třema hodinama a třema přestupama. Nebo třeba cesta autobusem od nás do IKEI trvá hodinu a půl a to je v rámci jednoho města. Autem je tam člověk za čtvrt hodiny. Navíc autobusem domů toho moc neodvezeme.

To, že chceme auto jsme věděli už od začátku. Problém je, že jedno auto jsme už měli v Česku a mít auta dvě, nám přišlo nesmyslné. Už od začátku to vypadalo, že vzít si naše auto sem je nelegální a přepis drahý a náročný. Uvažovali jsme chvilku,  si auto vzít sem a provozovat ho tady na českých značkách. Dělá to tak spousta lidí a několik let nemají problém a jezdí si tady. Občas se ale na některém českém fóru objeví příspěvek, který je docela odstrašující. Platit obrovskou pokutu a jít k soudu se mi moc nechtělo.

Takže plán byl auto prodat a tady koupit jiné. Jenže naše auto je skoro nové, najeto 40 tisíc kilometrů. Sice jsme s nějakou ztrátou při prodeji počítali, ale to co nám všude nabízeli bylo absolutně mimo. Zkoušel jsem bazary i internet, ale kdybych to udělal, tak bych v podstatě prodal nové auto a tady si za ty stejné peníze koupil starý krám.

Určitě jsme věděli, že dovést sem musíme nějaké věci. Tím, že sem dovezeme třeba počítač ušetříme hrozně moc. Proto jsme vloni na podzim zariskovali a vzali auto i s českýma značkama, naplnili ho až po střechu a vyrazili. Cesta byla dlouhá, ale babičku jsme s dětma poslali letadlem a tak jsme si s mamkou udělali jednodenní výlet po Bruselu a spojili jsme si to i s dovolenou.

Když jsme přejeli přes La Manche tak jsem byl už dost nervózní, přeci jen jsem přečetl dost příběhů o tom, jak policajti auto zabavili a to jsem rozhodně nechtěl. Proto za volantem seděla celou dobu mamka. Ona v té době ještě neměla s Británií nic společného, neměla NIN a v podstatě byla turistka. Je to tak, že turista může mít své auto v Británii půl roku. Pak musí odjet a dalšího půl roku s autem tady nesmí být. Resident, tedy já, tady musí auto okamžitě zaregistrovat a zaplatit daň a pojistku. My měli v plánu auto zase na svátky odvézt. Bál jsem se tedy, že když mě policajti zastaví, tak při cestě zpět by se jim nelíbilo, že jsem auto neregistroval, ale používal tady.

Mamka teda odřídila cestu od trajektu domů, což je nějakých 200 mil, 4 hodiny jízdy. Doma jsme byli rádi, že máme svoje věci, ale auto jsme nepoužívali. Zůstalo stát celou dobu před barákem. Zpět jsme ho odvezli na Vánoce. To jsme jeli zpět přes kanál a zase jsem byl nervózní, jestli nás zastaví policajti, co budeme dělat a jak se budeme vymlouvat. Tentokrát jsme měli u sebe děti, takže jem doufal, že nás snad na silnici stát nenechají a když jim řekneme, že opouštíme Británii, tak by mohli být shovívaví. Policajty jsme nakonec nepotkali. Ale stejně to nebyla příjemná cesta. Na svátky odjížděli všichni a naše tříhodinová rezerva se ukázala být jako naprosté minimum. Zácpy byly všude a když jsme dojížděli do Folkestone na vlak, tak nám to ukazovalo, že přijet o pět minut pozdějc, vlak je pryč.

No a co bylo s naším autem dál, napíšu příště.

V listopadu na kole

Dneska ráno, jsem se podíval na teploměr a ten ukazoval pět stupňů. Říkal jsem si, jestli už v půlce listopadu nastal čas odložit kraťasy a vytáhnout na kolo dlouhé kalhoty. Ono je to těžké, po ránu sice bývá zima, ale když jedu odpoledne domů v dlouhých kalhotách, tak je mi pak strašné vedro a strašně se potím. Domů dojedu jako vodník. Ráno jsem ještě chíli váhal, ale pak jsem si řekl, že je potřeba se otužovat a dlouhé kalhoty si budu šetřit až bude větší zima.

Na vršek jsem si vzal tričko a tenkou nepromokavou bundu a vyrazil jsem. Měl jsem pocit, že jsem hrdina. V takové roční době v takové teplotě a já jedu v kraťasech. Hned za barákem jsem potkal další čtyři cyklisty. Kraťasy měli všichni. Pocit hrdiny mě začal opouštět. Než jsem dojel do práce, tak jsem potkal spoustu dalších cyklistů, pravda, několik jich bylo navlečených do dlouhých kalhot a péřové bundy, ale většina byla v kraťasech. Pak jsem začal potkávat i běžce, jedna holčina měla na sobě krátké elasťáky a tílko. Těsně před prací jsem potkal chlápka na procházce se psem. Vykračoval si jenom v kraťasech a v tričku. To už jsem si nemyslel, že jsem hrdina vůbec.

Vzpomínám, když jsem poprvé přiletěl s kolegou na konferenci do Manchesteru. Byl pozdní podzim a my měli na sobě zimní bundy, já měl tuším i podvlíkačky a stejně jsme večer klepali kosu a byla nám hrozná zima. Vůbec jsme nechápali holčiny, které si vykračovaly do klubů a na sobě měli jenom mini na ramínkách. Jedné byly i boty těžké, tak si je vyzula a vykračovala si bosá. A nám byla zima v zimních bundách. Naprosto jsem to nechápal. Lidé jsou tady prostě víc otužilí, do školy chodí děti v kraťasech a v sukýnkách celý rok. Doma netopí a vezmou si radši svetr. A aby neměli plesnivý barák, tak si do zdí udělají díru, která nejde v zimě ucpat (né že by to pomohlo 😉 ).

Občas mi přijde, že místní vůbec necítí teplotu. Jeden kolega v práci chodí ve svetru pořád. Jdeme ven, kde je pár stupňů nad nulou a on jen ve svetru. Pak přijdeme do vytopené kanceláře, já nevím co si sundat a on tam je zase v tom samém svetru.

Takže můžu mluvit anglicky jako královna. Pít litry cideru a jíst kila ryb s hranolkama, ale stejně nezapadnu, pokud budu chodit v zimní bundě.

Update: Dneska ráno bylo pod nulou a stejně jsem pořád viděl lidi, kteří jezdí v kraťasech.

Dětská hřiště

Dětská hřiště  a sportování vůbec

Myslím, že to souvisí s dotacemi Evropské unie, ale jistý si nejsem. Velká Británie patří spíše mezi plátce do Evropských fondů a Česko mezi jejich příjemce. V Brně vznikají pořád krásná nová dětská hřiště, je tam spousta cyklostezek a i v novinách se pořád píše, že se nové staví. V Británii to tak úplně není. Když jsme v Brně šli na nákup do Alberta, tak jsme potkali více než pět dětských hřišť, kde si vždycky děti hrály. Tady to tak není. V celé čtvrti jsou čtyři hřiště. A to je zhruba stejně velká čtvrť jako ta, co jsme v ni bydleli v Brně. Navíc tam se pořád staví nové. Takže když dojdete na hřiště v Česku, tak je většinou krásné a nové, hraje si tam spousta dětí. Ani to nemusí být velkoměsto jako Brno. I malé obce na Vysočině mají krásná nová hřiště. Tady jsou většinou starší, omšelá a taková smutná.

To samé platí pro cyklostezky. Tady je pár cyklostezek, ale určitě jich není tolik co v Čechách. Tam se navíc pořád nějaké staví a opravují. Občas je z toho nějaká aféra, že si někdo ulil něco do kapsy, že ta stezka byla předražená. Nicméně pořád tam zůstane ta cyklostezka, kterou můžou lidi používat.

Fandovo překládání

Pomalu se dostáváme do situace, kdy při večerním čtení Fanda není schopen najít český ekvivalent anglického slovíčka. Je schopen mi to slovo v angličtině popsat, ale nemůže si vzpomenout, jak se to řekne česky. 

Třeba: sand: desert is full of sand. A jak se to řekne česky? Nevím. Totéž storm, nebo camel. Jiní rodiče nám říkali, že jejich děti časem zapomněly česky a já jim nevěřil. Teď už chápu. A to doma mluvíme jenom česky. 

Online nákupy

Online nákupy jsou něco, na co jsem si tady zvykl strašně rychle. Je to strašně pohodlné a návykové. Chápu, že obchodníci to možná vidí jinak, ale pro mě jako zákazníka je to tu super. Online obchody se tu dělí na dvě skupiny: AmazonEbay a všechny ostatní.

Amazon

Nejlepší na tomhle obchodě je doprava zdarma. Ono se to nezdá, že to udělá takový rozdíl, ale mají to strašně dobře vychytané, pohodlné a snadné. Od chvíle, kdy si řeknu, že si něco koupím až do vlastního nákupu mě nedělí víc než pár kliků. Hlavní výhoda je ovšem doprava zdarma. Pamatuju se, jak ještě v Česku jsem občas něco nakupoval v Alze, nebo v Mallu. Vždycky jsem strašně přemýšlel jestli si připlatím za dopravu, což u levnějších položek mohlo dělat klidně dvojnásobek ceny. Nebo jestli absolvuji cestu až na pobočku a vyzvednu si to tam ručně. Amazon nemá problém odeslat i položky za pár liber zdarma. Nedávno jsem si kupoval cestovní adaptér s cenou 2 libry a doprava byla zdarma.

Navíc ta rychlost je taky super. Kupoval jsem si sluchátka, která jsem si ráno při obouvání roztrhl. V devět hodin v práci jsem si našel ty stejná sluchátka (předtím jsem je kupoval v Alze), párkrát kliknul a pak už jen čekal. Oni sice hrozí, že při dopravě zdarma to trvá 3 až 5 dní, ale já už vím svoje, většinou je to rychlejší. Taky jo, druhý den v devět ráno mně sluchátka přistála v práci na stole. Takže od objednávky do doručení 24 hodin. Bez nutnosti někam chodit, připlácet si za poštovné, zadávat někde číslo svojí karty.

Abych byl fér, tak musím říct, že Amazon občas tvrdí, že doprava zdarma je až od 10 £, což může prodražit levnější nákupy, ale ve většině případů se dá najít alternativa s dopravou zdarma.

Ebay

Ebay patří do stejné kategorie jako Amazon. Doprava zdarma, snadné nakupování. Myslím, že je známé, že ebay je takové tržiště. Ebay samotné nic neprodává, pouze nabízí prostor pro obchodníky. Dá se nakoupit zboží od soukromých osob a to formou aukce, ale to já moc nevyužívám. Mnohem častěji nakupuji zboží od profesionálních obchodníků za pevnou cenu.

Na Ebay se dá nakoupit opravdu neuvěřitelně levně. Koupil jsem si tu třeba kryt na mobil za 1 £ i s poštovným. Většinou je, ale poznat, že se jedná o levnější zboží z Číny. Nicméně obchodníci se musí snažit aby nedostali negativní reviews. Protože tím se posunou ve vyhledávání níž a to je stojí hodně peněz. Takže když mám problém, tak je stačí kontaktovat a oni okamžitě řeší. Naposledy jsem dostal nefunkční kabel a obchodník mi obratem poslal nový, aniž by ode mě chtěl poslat nefunkční zpátky. A bavíme se o ceně £0.99. Více jsem o tom již psal.

Ebay je opravdu hodně levný, jeden známý koupil za libru metr a půl vysoký reproduktor, kterým ozvučí celkem velký sál. Za libru se dají pořídit boty i oblečení. Kvalita samozřejmě není taková jako značkové, ale na běhání po baráku to stačí. Taky je občas potřeba počítat s delší dobou dodání když to jde z Číny. K nám peněženka pro Fandu putovala 4 měsíce 😀 . Člověk si, ale může vyfiltrovat pouze zboží posílané z Británie a pak tento problém nemá.

Všechno ostatní

Vzhledem k tomu, že oba dva předchozí hráči dost zahýbaly trhem, nezbývá moc prostoru pro ostatní. Nicméně i oni existují. Jedná se většinou o obchody s nějakým specializovaným nebo designovým zbožím. Trička jsem si kupoval na redbubble, papričky na farmě. Tyto obchody musí nabízet něco co Amazon a Ebay nemá, jinak by se neuživily. Nemají většinou dopravné zdarma, musíte pořád zadávat číslo karty a nákup není tak snadný. Pokaždé, když jsem někde takto nakupoval, tak chtěli platbu předem. Mám trošku problém zaplatit někde na internetu předem, když vůbec nevím, jestli je to podvodník, který si nechá peníze a pošle mi cihlu. Existuje, ale dost stránek, kde se takové obchody dají ověřit. Poslání na dobírku, by to řešilo, ale s tím jsem se tady nesetkal.

Potraviny

To není moc rozdíl proti Česku, kde jsme potraviny taky nakupovali online. Tady to jenom využíváme mnohem víc, protože ještě nemáme auto. Vzhledem k tomu, že se dovoz stojí již od libry, nemá smysl tahat nákup v rukou. V Česku moc konkurence nebyla, tady dovoz poskytuje několik řetězců – namátkou Asda, Sansbury’s, Tesco, Iceland a další.

Museli jsme se párkrát poučit, abychom si dávali opravdu dobrý pozor, co dáváme do košíku: první nákup se skládal z jednoho banánu, jedné mrkve, jedné minibrokolice a jednoho malého filetu ryby. Problém je s náhradami, kdy vám doručí něco trochu jiného, než chcete, protože neměli to, co jste si objednali. Sice to můžete poslat zpět, ale pak vám to bude chybět. Případně pokud vámi vybraný výrobek vůbec nemají. To teda naprosto nechápu, jak se jim může stát a proč nemají na webu pouze položky, které jsou schopni doručit. Stalo se nám to třeba s ledvinkami, které jsme si objednali na sobotní oběd a oni je prostě neměli. Sice je neplatíme, ale na druhou stranu, co budeme jíst?

Doprava do práce — 2. část

Minule jsme probrali, jak se dostat do práce pomocí MHD a dnes se podíváme na ostatní způsoby dopravy.

Pěšky

To je asi ten nejlepší způsob jak cestovat, je to levné, je to rychlé, je to zdravé. Bohužel více než na čemkoliv jiném to záleží na štěstí. Najít práci a i bydlení v dochozí vzdálenosti chce štěstí. Jak jsem psal jinde jako cizinec hledající ubytování v Anglii to máte ze začátku těžké. Pokud jste single, nebo případně pár, tak to celkem ještě jde. Po čase můžete přestěhovat. Navíc vám pravděpodobně nebude vadit bydlet v sharehouse, kterých bude v centru určitě dostatek a navíc většinou budou v centru.

Pokud jste, ale rodina, tak je to horší. Určitě se nechcete stěhovat. Děti chodí do školy a není dobrý nápad je vytrhovat a usazovat se jinde. Takže pravděpodobně budete žít dál od centra a stěhovat se někam do dochozí vzdálenosti od práce asi nebudete. Navíc bydlení v centru není úplně nejlepší pro rodinu s dětmi. Abych řekl pravdu, tak neznám nikoho, kdo má děti a bydlí blízko centra. Všichni bydlí na kraji města a do práce dojíždí. Já kdybych chtěl do práce chodit pěšky, tak by mi to trvalo hodinu a čtvrt, což se možná jednou za čas dá podstoupit, ale rozhodně ne denně.

Autem

V Česku je to asi hned po MHD nejrozšířenější způsob dopravy. Tady možná taky, bohužel to má také svoje problémy. Rozhodně to není nijak levný ani rychlý způsob. Jak jsem psal, že autobusy stojí v kolonách tak to bohužel platí pro auta dvojnásob. Autobusy mají občas vyhrazené pruhy, auta nemají nic. Nejhorší je, když sedíte v autobuse nebo v autě v koloně a cyklisti a chodci jsou rychlejší a mizí vám v dáli. Ulice jsou bohužel úzké a doprava hustá.

No a když se konečně doploužíte k práci tak potřebujete zaparkovat. No a v centru je to problém. Parkovací místa zdarma tu neexistují, platí se všude. No a ceny rozhodně nejsou nízké. Stání na ulici stojí od liber za hodinu. Existují tu také místa, kde se dá předplatit parkování na měsíc. Bohužel to znamená, že pak do práce musíte jít ještě dalších deset minut pěšky a navíc to vyjde zhruba na 90£. Což už je samo o sobě docela dost, když to porovnáme třeba s lístky na autobus. Nejsou to ale kompletní náklady na auto. Navíc je nutné platit MOT, Road Tax a Insurance. MOT je v podstatě totéž co naše technická, musí se to podstoupit každý rok a stojí to zhruba 30£. Road Tax už je trochu dražší a cena závisí od druhu a velikosti auta. No a nejdražší je Insurance. Je to vlastně totéž co povinné ručení v Česku. Pokud jste tu noví, a nemáte žádné bonusy, tak se to může vyšplhat hodně vysoko. Zase to závisí na mnoha faktorech, velikosti auta a podobně. Pod tisíc liber to ale první rok pravděpodobně nebude. No a další náklady na auto už si asi dokážete představit sami, nebude to moc jiné než v Česku: benzín, opravy, pneumatiky, atd.

Bohužel se ale bez auta stejně asi neobejdete, pokud máte rodinu. Pokud chcete jet třeba na nákup a obchod není ve vašem dosahu, tak moc možností nemáte. Minulý týden jsme se chtěli jet podívat na nějaký nábytek, obchod je zhruba 4 a půl míle daleko. Na kole s rodinou to není moc reálné. Auto zatím nevlastníme, takže autobusem. Autobus přijel o deset minut pozdě, a navíc po cestě nabral další zpoždění. Celková cesta trvala zhruba hodinu a půl. Autem bysme tam byli za čtvrt hodiny. Navíc vyjet si bez auta na výlet někam za město si také moc představit nedokážu. Tím pádem si auto budeme muset pořídit.

Na kole

No a zbývá poslední způsob dopravy. Vzhledem k tomu jak to s ostatními způsoby dopravy vypadá, tak je to volba, které dává mnoho lidí přednost. Podle toho to taky vypadá, ale k tomu se dostaneme. Dojíždění do práce na kole je vcelku rychlé, levné a navíc zdravé. Já mám tu smůlu, že bydlíme na kopci, takže do práce mě trvá cesta 20 minut a z práce je to horší, to jedu 30 minut.

Jak je to s cenou? Není to špatné. Vláda tu cyklistiku podporuje a nabízí program Cycle to Work. Musí to také podporovat váš zaměstnavatel, ale jeho to nic nestojí a navíc se může chlubit jaké má zaměstnanecké bonusy 🙂 Jak to funguje? Nejprve si dojdete do obchodu s koly a vyberete si své vysněné kolo a výbavu. Necháte si od obchodníka napsat papír, kterému se tu říká quote (pravděpodobně to má nějaký český název, ale já ho neznám, nabídka možná). S tímhle papírem dojdete ke svému zaměstnavateli, ten kolo zaplatí a vy se vrátíte zpět do obchodu, kde kolo objednají a vy si pro něho dojdete. Celé to trvá zhruba tři týdny. Potom to kolo zaměstnavateli splácíte v měsíčních splátkách. Cena kola se strhává z platu před zdaněním, takže si tím snížíte daňový základ a výsledná cena kola se pak sníží zhruba o třetinu. Takových bonusů, které vám sníží daňový základ, je tu víc.

Pořizovací cena kola není samozřejmě jediný náklad, který musíte zaplatit. Já jsem si třeba pořídil navíc světla a nepromokavé oblečení, bez kterého se v zimě jezdit nedá. Má to ale výhodu, že můžu jezdit celý rok. Navíc nějaký zámek, nářadí. Nicméně i tak se výsledná cena ani zdaleka nepřiblíží ceně za auto. I když: celkově mě kolo s příslušenstvím stálo kolem 500£ (před daňovou slevou) a už jsem tu viděl lidi prodávat auta i za 200£ 🙂

Tím jak jezdím na kole tu potkávám občas různé střelce, a divím se, že tu není mnohem víc nehod. Lidi tu jezdí ve všem možném oblečení. Zrovna včera jsem potkal borce, který jel v dešti na kole bez blatníků v teplákách. Chvíli jsem za ním jel a za chvíli měl ty tepláky kompletně mokré. Muselo to být moooc příjemné. Brrr. Neustále potkávám lidi, kteří jezdí v kraťasech a v tričku. Léto nebo zima. Venku je teplota kolem nuly, já jsem navlečený ve vrstvách oblečení a borci si šlapou v kraťasech. Já bych zmrznul. Horší jsou ale jiní střelci. Večer jezdím z práce už za tmy, kolo mám osvětlené, aby mně všichni viděli a pak potkám proti sobě borca, který jede v tmavém oblečení na neosvětleném kole. Bez šance ho vidět.

Nejhorší jsou ale křižovatky. Chodci tu nemají zakázáno chodit na červenou. I kdyby vedle křižovatky stál policajt, tak chodce přecházejícího na červenou nezastaví. Takž všichni taky na tu červenou chodí. Bohužel lidi na kole si myslí, že jsou takoví poloviční chodci, takže ignorují semafory i na kole. Nepřestává mě to udivovat. Ještě pochopím, když je to semafor na přechodu, chodec přejde a pak ještě chvilku svítí červená. Nicméně viděl jsem i ženskou, která přijela na křižovatku se čtyřproudovkou, kde svítila červená. Postupně se šinula k ní a pak postupně projížděla přes všechny pruhy a na druhé straně se zase rozjela a frčela dál. Auta kvůli ní musela brzdit, ale to jí nezajímalo, ona potřebovala projet. Jindy jsem přijížděl ke křižovatce bez semaforů. Bylo tam dej přednost, tak zpomalím, abych se rozhlédnul, protože tam přes baráky nebylo vidět. No a borec co jel za mnou, to nemohl vydržet, tak mě předjel a bez rozhlédnutí projel křižovatkou. Měl štěstí, že nic nejelo, jinak by bylo po něm. Občas mi zůstává rozum stát.

Předjíždění je taky kapitola sama o sobě, znáte to video jaký mají kamioňáci rozhled z kabiny? Tak to tu nikdo nezná a předjíždí se tu ze všech stran a je jedno, jestli vás řidič vidí nebo ne.

Možná se ptáte, jestli jezdím na kole i v zimě. Jezdím, sníh tu zatím nepadá a proti dešti jsem chráněný. Proti zimě taky, takže jezdím. Ono kdyby sníh napadl, tak je to stejně problém. Zimní kola tu nikdo nepoužívá, takže autobusy by nejely, auta taky ne. Takže když napadne sníh, je to kalamita a do práce se nejde.

Doprava do práce — 1. část

Chtěl bych se podělit, jak to funguje s denním dojížděním do práce. Možností je několik, tak si je rozebereme postupně. Předem upozorňuji, že se to může lišit město od města a to co sem píšu je hlavně platné pro Bristol. Od kolegů ale vím, že podobně jako v Bristolu to funguje i v jiných městech Anglie. Kromě Londýna, ale to je tak trochu stát ve státě.

MHD

První a pro každého, kdo se dopravoval někdy do práce, tak MHD bude asi první volba. U nás v Bristolu pod to spadá jenom doprava autobusová, protože tramvaje ani metro tu nemáme. Bohužel to proti české MHD funguje trochu jinak. Je to ten nejpomalejší a nejméně spolehlivý způsob ze všech. Má to alespoň výhodu, že když nevíte o čem se s někým bavit, tak téma autobusy funguje spolehlivě.

V čem je to tak špatné? Jednak jsou autobusy velmi nespolehlivé a jednak je to veeeeelmi pomalý způsob dopravy. Jak to funguje? Představte si to na příkladu. Dojdete na zastávku, protože víte, že podle jízdního řádu má v 15:30 přijet autobus. Pokud máte štěstí uvidíte něco takového:

Bus realtime

Pokud máte smůlu, tak neuvidíte nic a musíte jenom čekat a čekat. Naštěstí autobusová společnost vydala aplikaci pro mobilní telefony, tak aspoň něco. Nicméně ani pokud tabuli s odjezdy na zastávce najdete, tak nemáte ještě úplně vyhráno. Dost často se stane, že je tam prostě napsáno: “Real time informace nejsou k dispozici, podívejte se do jízdních řádů” a nevíte stejně nic a prostě jenom čekáte. Jak dlouho? No to bohužel není jisté. O víkendech některé autobusy jezdí jednou za hodinu a už se nám stalo, že autobus prostě nepřijel vůbec. Takže pokud máte opravdu štěstí a stane se, že na zastávce najdete výše uvedenou tabuli, tak víte, že autobus přijede za šest minut, že? Bohužel to tak úplně není. To, že tabule ukazuje šest minut, neznamená vůbec nic. Už se mi stalo, že jsem přišel na zastávku, kde svítilo, že autobus přijede za dvě minuty. No a tahle informace tam svítila ještě dalších deset minut, než tam konečně skočilo 1 min. A pak trvalo ještě dalších deset minut než autobus konečně přijel.

Takže jste konečně v autobusu a máte vyhráno, teď už to půjde jako na drátkách a za chvilku jste doma, že? Zase špatně. Autobusy sice mají občas vyhrazené pruhy, ale je to situace spíše vzácná a většinu času stojí v koloně. No a pak jsou zastávky.

Vzpomínám jak to fungovalo ještě v Česku. Ještě když přijíždí tramvaj k zastávce, tak se lidi zvednou a nahrnou se ke dveřím. Takže když tramvaj zastaví a otevře dveře, lidi se rychle vyhrnou ven a venku u dveří už čekají další, kteří dovnitř vyběhnou. Během chvilky je zase tramvaj nebo i autobus připravena k odjezdu. Tak tady to tak nefunguje. Ani přibližně.

Když přijede v Anglii autobus k zastávce, tak teprve poté co úplně zastaví se lidé zvednou a začnou vystupovat. A dokonce to je tak všude v autobusech napsané, že máte sedět dokud autobus úplně nezastaví. Teprve potom se lidi zvednou, poberou si tašky a vydají se k východu. Znáte to jak v Česku mají tramvaje a autobusy dveře úplně všude, aby to urychlilo nástup a výstup? Tak tady ne. Tady jsou dveře jen jedny a to u řidiče. Představte si, jak dlouho to trvá, když sedíte ve dvoupatrovém autobuse nahoře vzadu. Zvednete se, přejdete celý autobus až úplně dopředu, potom po schodech dolů a pak ještě přes půl autobusu ke dveřím. Před výstupem poděkujete řidiči za cestu a rozloučíte se s ním (nedělám si legraci tak to opravdu místní dělají). Nemusíte se bát, že by řidič nepočkal, on má času dost.

Takže lidi vystoupili a může začít nástup. Každý cestující dojde za řidičem, který sedí za velkým plexisklem, aby hůř slyšel. Pokud má cestující už nějakou dlouhodobou jízdenku, tak je to rychlé, jen ji ukáže řidiči, ten ji prozkoumá, poděkuje a je to. Bohužel většina lidí jízdenku nemá, takže musí říct, kam jede řidič neslyší, takže se to opakuje několikrát. Pak řidič řekne cenu a ta se může lišit na jedné cestě podle řidičovi nálady. Dáte tedy řidiči připravené peníze. On se zhrozí, že chce platit £4,40 desetilibrovkou a zeptá se jestli nemá drobné. No tak se tedy dotyčný podívá, sundá batoh, prohrabe, najde peněženku, začne přepočítávat drobné a prohlásí, že teda nemá. Řidič se zhrozí. Kam dal ty peníze od předchozích cestujících netuším. Začne prohledávat všechny kapsy a snaží se poskládat zpátky. Když se mu to podaří, tak si jde cestující sednout a celé to začne nanovo s dalším.

Když se konečně podaří do autobusu dostat všechny cestující a může se vyjet, tak se zpoza rohu objeví dobíhač, vidí, že autobus už odjíždí, tak se rozběhne a řidič počká, proč by nepočkal, on má času dost. Dobíhač tedy dokluše ke dveřím a zjistí, že nemá jízdenku, takže začne prohrabávat batoh, jízdenku nemůže najít. Po chvilce si to tedy rozmyslí a vystoupí z autobusu, protože nechce zdržovat a pokyne rukou, ať teda autobus jede. Řidič, je ale lidumil, takže počká, až dobíhač prohrabe batoh tam a zpátky, najde vítězoslavně jízdenku, nastoupí a ukáže ji řidiči. Ten mu s úsměvem poděkuje a pokyne dozadu. Samozřejmě, že počká až si cestující sedne, co kdyby si na schodech ublížil při jízdě. Ano zažil jsem to.

No a aby toho nebylo málo, tak je tu ještě střídání řidičů. Jezdím pokaždé ve stejnou dobu, takže to střídání zažívám celkem často. Je samozřejmě důležité střídat řidiče ve špičce, kdy mají autobusy už tak velké zpoždění, tak proč ho neudělat ještě větší. Není to tak, že autobus zastaví na zastávce, řidič vystoupí, jiný nastoupí a jede se dál. Přece musí probrat co je nového a jak se mají. Takže autobus na zastávce zastaví, řidič se pomalu začne chystat, odhlásí se z palubního počítače, přepočítá si peníze, pomalu se obleče a vystoupí. Pokud už tam další řidič čeká je vyhráno, zažil jsem, ale i situace, kdy tam další řidič nečekal, takže se prostě deset minut čekalo až dorazil. Až si nový řidič dostatečně popovídá s tím předchozím, nastoupí, vysvleče se, poskládá si věci, přihlásí se do palubního počítače, nachystá peníze, které ale stejně do příští zastávky někam zmizí a on zase nebude mít na vrácení. No a můžeme jet dál. Pokud ta výměna trvala 5 minut můžeme si blahopřát jak to proběhlo rychle.

Řekli byste, že když je autobusová doprava tak strašně pomalá a nespolehlivá, že bude taky levná a bude to nejlevnější způsob dopravy. Tak to bohužel není pravda. Na aktuální ceny se můžete podívat. V době psaní tohoto článku jsem jezdil za následující ceny:

  • Jednorázová cesta z domu do práce: £2,50
  • Celodenní jízdenka: £4,40
  • Týdenní jízdenka: £17
  • Měsíční jízdenka stojí £66, ale tu jsem ještě nepoužil. Když jsem si jí chtěl koupit, tak mě řidič řekl, že se nedá u něho koupit, ale musím na autobusové nádraží.

Vidím, že jsem se rozepsal víc, než jsem měl v plánu, takže článek rozdělím a o ostatních způsobech dopravy zase příště.

Angličtina o vánocích

Jak rychle se děti učí anglicky? Asi je to hodně individuální, ale našemu Fandovi to docela dobře jde. V září když jsme přijeli tak uměl jen pár slovíček. Teď je schopen si přečíst knížku:
IMG_0573.JPG

Taky je schopen porozumět a odpovědět anglicky na otázky:

IMG_0574-0.JPG

 

Jsem zvědav jaká bude jeho angličtina na konci školního roku.

Jak se tady žije…

CHARITA

První hlavní kulturní odlišností, s kterou jsme se zde potkali, bylo to, že zde věnují spoustu času a peněz na charitu. Ať už je to dobrovolnictví, které značně vylepšuje životopis, tak různé akce na výběr peněz. Většinou to není přímo, dejte nám peníze, ale spíše různé akce, které k tomu vybrání peněz vedou.

Velmi se tomu věnují už ve škole.  Od začátku roku přišla výzva ke spoustě věcí tohoto typu. Např. nemají tady přímo příspěvky do SRPŠ, ale Přátelé školy pořádají celoroční výherní loterii, teď nám zas dali 10 lístků po libře, které máme nabídnout, a můžete za ně vyhrát 100 liber.

Fanda nesl do školy nějakou tu plechovku a těstoviny pro Armádu spásy, tuhle zase můžete přinést dárek k Vánocům pro rumunské děti a velkou školní akcí byla akce BBC na pomoc potřebným dětem. Děti si kupovali náramky na ruce (Fanoušek se zapojil s vlastními penězi a dokonce koupil i Lízince!) a vrcholem byla pyžamová párty, při které děti přispěly penězi. To byl trochu problém – nikdo nám neřekl, že děti mají mít včetně uniformy do školy i pyžamo. Non-uniform den, hlavně pyjamas den, je ve škole velmi oblíbený a náš Fanoušek stále mezi ostatní ve svém českém pyžamu nezapadá. No snad s tím udělá něco Ježíšek :-).

A kromě hledání nejvhodnějšího pyžama škola nachystala na rodiče i další záludnosti. Že se po vás ve škole chtějí kreativní výkony, to znají všichni rodiče školáků – první term četli místní „Honzíkovu cestu“ o the lighthouse keeper, který řeší, jak dostat na maják oběd, a rodiče pak dostali za úkol vyrobit masku nějaké mořské potvory. Protože se učili o moři, tak rodiče dva dny vyráběli masku žraloka.

Další legrace nastaly díky jazykové „bariéře“ a maminčiny sklerózy. Ráno jsme si vzpomněli, že mají mít svého „teddyho“ pro akci Children in Need. Pochopila jsem to tak, že mají nějakého plyšáka darovat potřebným dětem. Svého samozřejmě Fanda nedá, a tak jsme o půl deváté ráno před školou sháněli plyšáka v obchodech, kde otevírají až v devět. A protože jen měli mít svého vlastního a darovat peníze, přibyla Fandovi jeho Bafalka.

Podobným způsobem Fanda začal hrát na flétnu. Přihlásili jsme ho do Recorders club, nemaje tucha, co to znamená, a po 14 dnech přišel s papírem, že během obědové pauzy bude chodit do kroužku flétny  ;-).

Kromě toho ještě chodí ráno na gymnastiku, což znamená pro maminku nepěkné ranní vstávání, ale je to vyváženo skoro čtyřmi hodinami bez dětí! (Což akorát stihnu napsat takovýto článek.)

HALLOWEEN

Nepřehlédnutelnou podzimní akcí je samozřejmě Halloween. O jeho vlastním průběhu vám toho moc neřekneme, neboť na to období připadají prázdniny, které jsme strávili v Čechách. Tak snad jen, že výlohy jsou plné strašidel a v obchodě se s menšími dětmi musíte pečlivě vyhýbat některým uličkám, nechcete-li jim způsobit celoživotní trauma z nenadálého kvílení bubáka.

Ale něco jsme z něj přeci jen měli: nálepky po bytě a školní Halloween party = představte si český dětský karneval se strašidelnou výzdobou a máte to. Účast: Fanda, mamka a teta. Tatínek nás naočkoval, že všichni musí mít masky, tak jsem sháněla něco na sebe i pro nás dospělé, teta dokonce nalakovala nehty, aby ladila pěkně do dýňova a… naštěstí mě napadlo, že se převlečeme až tam, jinak bychom tam byly jediné dvě dospělé trapky v maskách. Ale Fanda si to jako Black Reaper užil. Dokonce byl na pódiu soutěžit v jezení sladkého hada bez rukou (děti jí bez rukou), ale chudák zrovna přišel o přední mlíčňáky, tak se had furt válel po zemi.

JAK JSME TÝDEN MÍSTO SPANÍ POZOROVALI SVĚTÝLKA

Už na začátku října se v obchodech objevily ohňostroje. Celkem nás překvapilo, že jejich prodávání neskončilo po Halloweenu, ale ony na něj nebyly určeny. 5. listopadu se zde slaví Guy Fawkes Night. Svátek tak důležitý, že se o něm učí ve škole (od bezpečnosti s ohňostroji po básničky). Kdysi dávno nějací nespokojenci chtěli vyhodit nějakého krále do vzduchu a ono se to prokeclo a díky tomu, jsme celý začátek listopadu chodili spát o půl jedenácté a přebíhali od okna k oknu, podle toho, kde to zrovna bouchalo. Ale hezký to bylo. Pokud o tomto svátku nevíte zhola nic jako já, doporučuji Wikipedii nebo pěkný článek http://www.blisty.cz/art/37069.html. Nejvíce vás určitě stejně jako mně udiví, že vlastně oslavují neschopnost jednoho z hlavních strůjců atentátu.

DEN VETERÁNŮ

A v době mezi střílením a nákupem ohňostrojů nesmíte taky zapomenout nakoupit jeden z Remembrance Poppies. Vlčí mák na klopu, na auto, ve věnci na pomníku – uvidíte je tady všude nejen na Remembrance Sunday (nejbližší neděle k 11. listopadu, den celonárodních oslav) a jejich koupí nejen vzdáváte holt všem obráncům země, ale určitě přispíváte na něco záslužného, čímž se vracíme na začátek článku, neboť mák si přinesl opět i kluk ze školy.

poppy_1512923c

No a když skončí všechny tyto oslavy, je nejvyšší čas všude věšet různé vánoční kýče.  Od nějakého 15. listopadu uvidíte vánoční výzdobu nejen ve všech obchodech, ale kdo nemá v tuto dobu rozsvícený stromeček v obýváku je sto let za opicema.

První třídní schůzky

Tady se tomu teda neříká třídní schůzky, ale setkání rodičů s učitelem. Zatím proběhly první a já jsem se zúčastnil. Musím říct, že jsem byl nadšený. Dítě toho ze školy moc nenosí. Skoro vůbec nic. Já byl vždycky překvapený jak obrovské kabely nosí děti v Česku do školy. Sice nevím, kolik toho v tom nosí, ale připadá mi, že ta taška je pomalu větší a těžší než to dítě. Má to, ale výhodu, že rodiče každý den vidí, co dítě ve škole dělalo. Můžou nakouknout do sešitů a podobně.

Book bag

Jak už mamka psala, tady dítě nosí ze školy jenom tenký bookbag. V něm mají jednu nebo dvě knížky, každá má tak deset stránek. Dále sešitek, který slouží jako čtenářský deník. Potom občas domácí úkol a to je všechno. Takže rodiče vůbec netuší, co děti ve škole dělají, ani co se učí. K tomu slouží právě ony schůzky s učiteli. Asi měsíc předem přišel domů ze školy papír, ve kterém oznamovali, že si máme vybrat termín. Většina termínů byla kolem čtvrté hodiny, ale mysleli i na pracující rodiče a jeden den nabídnuli termíny až o půl sedmé, který vyhovoval mně.

Řekli mi, ať přijdu dřív, abych si stihl všechno prohlédnout. Když jsem přišel do školy, tak v knihovně byly připravené boxy. Pro každého žáka jeden. V nich bylo všechno, co děti ve škole dělají, hlavně sešity. Všechno jsem si prošel a strašně se mi líbil ten pokrok. Zatímco na začátku bylo všechno takové strašně neuspořádané a škaredé, tak se to postupně zlepšuje. Chodil sice do školy pouze dva měsíce, takže k dokonalosti to má hodně daleko, ale je vidět ohromné zlepšení. Poté jsem měl sraz s učitelkou a probírali jsme jednotlivá témata.

Chování a angličtina

Paní učitelka ho strašně chválila, že prý je strašně hodný a strašně zdvořilý a že si toho všimnuly i ostatní učitelky a upozorňovaly ji na to. Ono se tomu není co divit, protože místní děti moc velká konkurence v tomto ohledu nejsou.

Taky strašně chválila jak strašně se zlepšil v angličtině. Když nastupoval do školy, tak byla v podstatě nulová. Sice jsme se s ním hodně učili, ale uměl jen jednotlivá slova a to bylo všechno. Teď učitelka říkala, že je schopna s ním vést konverzaci, což naprosto nečekala, že by mohl zvládnout tak rychle. Navíc říkala, že několikrát týdně má půlden speciálně zaměřený na výuku angličtiny, takže máme očekávat pokrok i nadále.

Říkala, že je vidět, že se s ním doma hodně učíme a že díky tomu je ten pokrok takto rychlý.

Matematika

Náš Fanda nastoupil do školy do třídy označené Year 2, což je už třetí rok ve škole. V Česku by šel do první třídy, tady nastoupil do druhé. Ostatní děti tím pádem mají proti němu dva roky náskok. V matematice to naštěstí není znát. No je asi po rodičích. Je pravda, že už když nastupoval do školy, tak uměl sčítat, odčítat a násobit do třiceti. To také ve škole dělají a nedělá mu to velké problémy. Kromě toho se učí počítání peněz což, pro mě překvapivě, mu jde ještě lépe. Jsou to třeba příklady typu: Nakreslete všechny potřebné mince, které potřebujete k poskládání 69 pencí. Prý je v tom nejlepší a dokonce radí ostatním dětem, jak to dělat.  Jediné co mu nejde jsou příklady z minulých let, na které mu nestačí slovní zásoba, což je pochopitelné.

Psaní

Jak jsem psal v matematice, že je po mně, tak to bohužel platí i v tomto ohledu. Hrabe jako kocour a navíc ho to vůbec nebaví. Paní učitelka ho sice obhajovala, že je to pochopitelné a že to dožene, ale moc tomu nevěřím. Naštěstí si u sebe nemůžu vzpomenout, kdy jsem naposledy něco psal rukou, tak si myslím, že to není nic, co by mu v životě chybělo. Opět se tady projevilo, že je pozadu. Nastoupil do rozjetého vlaku, a už na první domácí úkol dostal napsat celá slova. Takže žádné vlnovky a kličky, žádné učení jednotlivých písmen, prostě rovnou slova.

Čtení

Čtení je asi největší problém kvůli jazykové bariéře. Také je to něco co doma trénujeme nejvíc, každý večer čteme jednu knížku, kterou si přinese ze školy. Mají tam na chodbě asi deset krabic plných knížek, odstupňovaných podle obtížnosti. Fanda si je několikrát za týden vymění a večer před spaním je čteme. I tady je vidět pokrok, který paní učitelka chválila. Ze začátku mu to čtení nešlo a četl slova „česky“, ale postupně se zlepšuje. Navíc každou větu ihned překládáme a i v tomto ohledu se ohromě zlepšil. V září neuměl přeložit jedinou větu, teď v listopadu už zvládne klidně jednoduchou knížku přeložit celou.

 

Celkově ho paní učitelka chválila a říkala, že na to jak přišel na začátku, kdy neuměl nic se ohromě zlepšil. Chválila i rodiče, že se snaží. Já si myslím, že kdyby byl v české škole, tak by se tam asi docela nudil. Pyšný otec.

Co je potřeba zařídit po příjezdu do Anglie

Po stěhování do Anglie je potřeba zařídit několik věcí, tak to vezmu po pořádku.

Telefon

Telefon je ta nejjednodušší ze všech věcí, které potřebujete zařídit. Prostě po příletu do Anglie dojdete do obchodu nejbližšího operátora. Řeknete jim, že chcete SIM, položíte na stůl telefon a je to. Oni se vás možná zeptají jaký chcete tarif, do telefonu vám strčí novou SIMku a za několik minut odcházíte s Anglickým telefonním číslem.

Není potřeba moc přemýšlet nad tím, kterého operátora zvolit. Já zvolil z různých důvodů operátora 3, ale je to v celku jedno. Změna operátora je strašně jednoduchá, jak už jsem psal dříve. Stačí zavolat současnému operátorovi a říct, že chci kód pro přenesení čísla. Ten kód platí měsíc, pak už stačí jen najít nového operátora, koupit SIM aktivovat a požádat o přenos čísla. Nic složitého.

Podle mého názoru má nejlepší ceny virtuální operátor giffgaff (jo, to je affiliate odkaz, někuju mockrát). Nemají žádné kamenné pobočky a fungují jen na internetu. Jak to funguje? Stačí vlézt na tu stránku a požádat o zaslání SIM. Klidně několikrát a na různé adresy (do práce, domů) oni s nima vůbec nešetří a rozhazují je plnými hrstmi. Mají hodně levné volání po Británii a volání do České republiky je skoro levnější než volání po Česku s předplacenou kartou.

Bankovní účet

Tady už začínají problémy, účet si tu nemůže otevřít každý. Je potřeba sehnat jednu ze tří věcí: práce, ubytování, bankovní účet. Pokud máte jednu, ty další dvě už jdou snáze. Na to, aby vám vytvořili bankovní účet potřebujete buď ubytování (viz dále), nebo dopis od zaměstnavatele. Jenže na to aby vás zaměstnali chtějí bankovní účet, aby vám měli kam posílat výplatu. už jsem viděl i několik inzerátů, kde jedna z podmínek byla bankovní účet. Na to aby vás někdo ubytoval také chce bankovní účet, abyste z něho mohli posílat nájem. Je to trochu začarovaný kruh, který ale stačí rozseknout na jednom místě a pak už to jde.

Pokud máte zaměstnání, stačí si říct v práci ať vám napíšou dopis ve znění: „Pan ten a ten, který v současnosti bydlí tam a tam je zaměstnán v naší firmě.“ S tím dojít do banky (mně to fungovalo v Lloyds) a oni účet vytvoří.  Po týdnu přijde platební karta a po dalším týdnu přijde pin.

Pokud chcete kreditní kartu tak to je trochu problém, většina bank požaduje aby tady člověk bydlel alespoň tři roky, ještě budu muset hledat, jestli mi ji někdo neudělí dřív.

Ubytování

Důležitá věc v Anglii je Proof of address, je to doklad, že bydlíte na dané adrese. Chtějí ho na různých místech, třeba při zakládání účtu, sjednávání pojištění, přihlašování k volbám a podobně. Jako tento doklad může sloužit třeba dopis z vodáren, nebo telefonní účet, nebo dopis z banky, nebo nějaký podobný dopis. Je to vlastně důkaz toho, že žijete ve Velké Británii. Problém je, že člověk těsně po příjezdu nebydlí nikde, kde by mohl takový doklad mít. V hostelu třeba žádný účet z vodárny nedostane. Proto je důležité sehnat nějaké ubytování brzo a nebo si nechat v zaměstnání papír potvrzující vaši adresu.

NINo

National insurance number je číslo, které používá daňový úřad jako vaši identifikaci. Používá se i v některých dalších situacích. Bez něho se tu nedá pracovat, protože ho zaměstnavatel používá při komunikaci s úřady. Navíc se používá i v některých dalších situacích. Je dobré ho mít, protože tím se stanete residentem v očích některých lidí a úřadů. Pokud třeba budete shánět podnájem a budou ho po vás chtít a vy jim řeknete, že ho nemáte, tak se na vás můžou začít dívat skrz prsty.

Získat ho je snadné, stačí zavolat na Jobcentre a říct jim, že chci kvůli práci požádat o NINo. Telefonní číslo je jenom jedno pro celou zemi. Oni se zeptají na několik otázek a hlavně na to kde bydlíte, podle toho s vámi domluví schůzku v nejbližší pobočce. Termín bývá různý podle velikosti města a roční doby, bývá to až několik měsíců. Já měl štěstí, zrovna neměli nával a tak jsem měl schůzku už za týden. Na schůzce se vás opět zeptají na pár otázek. Není to žádný složitý test, jenom kdy jsem přiletěl do Anglie, jestli jsem ženatý a tak podobně. Nakonec potřebují adresu kam mi moje číslo pošlou. Nepotřebují žádný doklad k této adrese. Já jim řekl ať mi to pošlou do práce a fungovalo to.

Pár postřehů matky

  • děti jakéhokoliv věku je tu ve zvyku vozit sice v autosedačce ale na předním sedadle
  • dítě mladší tří čtyř let je buď v kočárku nebo na vodítku, nejdřív mě to strašně udivovalo, ale momentálně vážně uvažuji, že si taky jedno pořídím. Nerada bych často zažívala situaci, kdy nachlazená nemluvící maminka kříčí až ze žaludku stůj, Ela se zastaví, šibalsky se směje a když už jsem skoro u ní, otočí se a utíká pryč.
    A skoro tu neuvidíte hluboký kočárek  do sporťáků dávají i prcky, kteří ještě ani neslyšeli o tom, že něco jako sezení existuje. Ale zas nejčastějc si jezdí mrňouskové v MacLarenu 😉
  • 14 stupňů a mlha je signál dát dítěti do školy kraťasy (včetně nejmladšího člena rodiny ještě v kočárku  ten bývá většinou ještě bez ponožek) a jako rodič si vzít zimní bundu a na nohy kozačky nebo naopak sandálky. U nás také chodím navlečená nejvíc, ale já jsem známá zmrzlina. Děti  chodí stále proti ostatním dost navlečení, tak se to dnes Fanda rozhodl trochu srovnat  sundal si mikinu 😉
  • na drogerii je nápis: jen dvě děti zaráz, což vůbec nechápu. Všichni tu tvrdí, jak jsou anglický děti nevychovaní, ale mě vždy přijde, že jediný scény široko daleko dělají ti moji rošťáci

Škola měsíc poté 

Tak Fandulín nám chodí do školy již víc jak měsíc. A stále se do školy těší  prý na učení a tak. Akorát storytime ho nebaví, což není divu  poslouchat předčítání něčeho čemu nerozumím, by mě taky nebavilo. 

Jak už jsem psala nemají žádný rozvrh, jen ráno jim učitel dá rozvrh na kartičkách na tabuli a dle potřeby ho během dne upravuje. Má to celkem logiku, ne všechno je ideální dělat podle přesných plánů, ale spolu s absencí učebnic velmi těžko z Fandy páčíme, co vlastně dělali. Většinou si jen vzpomene, s čím si hrál o přestávce. 

Kromě třídní slečny učitelky se u nich střídá větší počet učitelů, některé mají hlavně na konkrétní činnosti, jiní si je berou, když se rozdělují na skupinky. Z toho co jsem vymámila z našeho školáka, je jich ve třídě asi 23 a jsou rozděleni do čtyř barevných skupinek a většinou spojí dvě dohromady a s těmi pracuje jedna učitelka. Kromě toho má Fanda 12x týdně paní učitelku sám nebo s jedním Polákem na doučo. Nejspíš dohánějí spellování (hláskování slov), čtení a psaní. 
Jinak se učí podobné věci jako u nás: matematiku, psaní, tělocvik, zpívání, hodně malují nebo něco vyrábí, čtou a asi si i hodně hrají. V pondělí měli dokonce náboženství, učili se o Josefovi. 

Jak už taky asi zaznělo, nedostávají známky, ale stickers (nálepky), některé si lepí na speciální papír a jiné pyšně nosí na tričku (které kam jsme nikdo ještě přesně nepochopili). Nejvíc hrdý byl Fanda na nálepku Star of Day. Nálepky dostávají za skoro všechno, alespoň náš Fanoušek jen samé Good job a tak. Existuje také speciální sada nálepek na zranění (Today I bumped my head), ale s těmi naštěstí nemáme osobní zkušenost. My jsme zranění objevili až při vyslíkání. Fanoušek se honil s holkama, protože se mu smály, že se líbal s Ruby! První polibky odnesl odřeným loktem, fialovým ramenem a špinavým tričkem.

 image1 Prozatímní rekord – 4 nálepky v jednom dni


Jak už jsem psala minule, pravidelným domácím úkolem je čtení nějaké knížky. To zvládá Fanda před spaním většinou s tatínkem. 

Horší bylo když poprvé přinesl domů i domácí úkol na psaní. Náš dysgrafik, který umí napsat jen pár písmen tiskacím a ještě některé naopak, měl najednou napsat celou A4 anglických slov psacím písmem! To byl boj, a těch slz na straně dítěte i maminky a toho řevu netrpělivého tatínka. Nutno podotknout, že takovýto úkol dostává vždy na týden, ale už jsme to vychytali a už je to jen obyčejné  mně se nechce. 

Ale jak to bylo s našim prvním psaním: 
Donesl papír s předepsanými pěti slovy. První zjištění – písmena vypadají jinak než u nás (!?), druhé co je to “jeet”.

To druhé jsme googlili, zjišťovali po všech místních Češích a nakonec jsem musela vytáhnout svoji angličtinu a zeptat se paní učitelky. – Jeet to nevím, doneste to. Druhý den: to je feet, máte špatnou kopii. :-)))

S tím prvním to pro mne bylo horší. Já jako domácí učitelka měla dilema, učit psát Fandu anglicky i česky? Bude v tom mít maglajz. A které anglické písmo vůbec používají ve škole, když jich je na netu několik? Po velkém přemýšlení, hledání zkušeností jiných a konzultaci v české škole jsem dospěla k závěru, že se budeme učit anglické písmo. Požadavek české školy byl, že ale musí české písmo umět přečíst ve slabikáři čte i psacím, já mu píši různé zadání her také českým písmem, tak číst už to téměř umí a dále trénujem. Ale o české škole až jindy. 
A jak jsme na tom tedy s tím psaním? Tatínek nám vytiskl http://www.sparklebox.co.uk/literacy/writing/letter-formation/worksheets.html#.VGoCyL2yO6U  (poté co jsem si ve škole vyžádala předlohu, jak má které písmenko vypadat) a místo české písanky postupně vypracovává ty. Žádná sláva to není a asi ani nikdy nebude, ale už opravdu píše písmena a ne jen obkresluje obrázky, jako v tom prvním úkolu. Naposledy dokonce psal za domácí úkol celé věty!

Takto to má vypadat … 

 image3

… a takto to Fanda napoprvé zvládl.

image 

Škola

Tak je to tady  náš Fanda chodí do školy. A aby to nebyla nuda tak v šesti hned do druhé třídy (vlastně do třetí, když počítáme i Reception class) a ještě anglické.
Ne, že by se rodiče zbláznili (no možná trochu jo 😉 ), ale v Anglii chodí děti do školy ten rok, kdy jim bude pět do tzv. Reception class a nehraje se tady na žádné odklady, takže Fanda nastoupil hned do Year 2. Děti jdou buď do Primary school (RC  Year 6), nebo jako náš Fanoušek do Infant school (RC  Year 2), odkud pak přechází na Junior school (Year 3  Year 6).
Náš výběr byl jednoduchý  blízko bydliště, zřizovatel stát (nebo council?  prostě bez školného).

Zápis tady probíhá o rok dřív někdy na podzim, takže jsme nevěděli jak uspějem v červenci s naší žádostí o přijetí. Měli jsme štěstí, na škole pět minut od nás měli místo, stačilo podat žádost na council (něco jako u nás okres) a Fanda byl přijat.
Letní prázdniny letos začínaly 23. 7. a končily 31. srpna. 1. Září byl Inset day (přípravný den pro učitele) a 2. Fanda nastoupil.

Nejdůležitější a vlastně jedinou věcí, co jsme museli pořídit byla uniforma, která má školní barvy. Ta se dá pořídit jako všechno levno a draho. Ve specializovaném obchodě koupíte tričko s límečkem a logem, mikinu, kalhoty dokonce bez loga každé za téméř 10 £ anebo se vydáte do řetězců a pořídíte vše bez loga, ale za víc jak půlku ceny. Já jsem se rozhodla jít střední cestou.
1 tričko a mikinu spolu s bookbag (diplomatka do ruky) a PE bag (vak na tělocvik) jsme koupili s logem a další 2 trička, trička na tělák, dvoje kalhoty a tepláky jinde, svetr správné barvy má náhodou z Česka ze sekáče, po týdnu zkušeností možná ještě zainvestujem do jednoho trička s logem (po vyprání se nemačká a Fanda chce vždy to s oříšky  logo školy) anebo počkáme na začátek října a půjdem omrknout secondhand uniforem. Takže nákup proběhl v pohodě až na to, že v řetězci je to sezonní zboží, tak nám vyprodali Fandovu velikost triček na tělák a museli jsme do vedlejšího obchodu, a i když kalhoty mají nastavovací gumu a jsou ve verzi slim, stejně na našem hubeňourovi visí. I věci ze specializovaného obchodu se vyplatí kupovat včas, bookbag jsme museli doobjednat a dostali jsme ho až druhého září odpoledne.
Ve škole se nepřezouvají (maminko mě je v těch botech vedro) a musí mít černé kožené nebo koženkové school shoes, které koupíte před začátkem roku na každém rohu od deseti liber. Na nich jsme se rozhodli nešetřit a boty za čtyřicet liber sponzorovala babička s dědou.
Chlapecká uniforma ještě obsahuje ruzné další nepovinné věci, které Fandovi zatím nechybí.

Když nastal den D a přiblížila se devátá hodina, umístili jsme Elišku do školky, tatínek si vzal dovolenou a vyrazili jsme. Fanda v nové uniformě, s pitím (mohou mít jen vodu), svačinou a rodiče s vyplněnými papíry a nervóznější než to dítě. Hned  na cestě jsme zjistili, že nám něco chybí  všichni s sebou měli tělocvik (po téméř dvou týdnech to byl jediný den kdy ho potřebovali).

Šli jsme s davem, který skončil na školním hřišti, odkud se chodí přímo do jednotlivých tříd. V devět hodin učitel otevře dveře třídy, děti vběhnou dovnitř a uvidíte je až zase v 15:10. Vyzvedávání dětí probíhá tak, že se otevřou dveře třídy, vyleze učitel, děti stojí ve frontě a hraje se hra ukaž svého rodiče v davu na hřišti. Když žák není úspěšný, udělá krok stranou, čeká jestli nezaboduje později, a na řadě je další, úspěšný pokus pak končí úprkem do davu. Je to pěkný zmatek, do toho mrňaví sourozenci, prostě hukot.

Odpoledne jsme se dozvěděli, že to Fanda zvládnul, jen nevěděl, jestli jíst školní oběd či svačinu z domu. Od toho dne jídlo do školy nenosí, council dává žákům infant school jídlo zdarma  sváču (každý dostal pytlík rozinek, jinak mívají ovoce) a oběd, o kterém tvrdí, že je úžasně zdravý a vyvážený (posuďte sami). Na oběd se František vždy těší nejvíc, navíc dostávají nálepku, když všechno sní.
Hned první den dostal domácí úkol, naučit se slovíčka z knížky (pracovali jsme na tom týden a neobešlo se to bez slz a tatínkova nadávání, jak máme blbýho syna).

Další dny už Fanda prohlašoval na otázku  Co bylo ve škole?  Jako vždycky.  takže průběh školní výuky popíšu jen dle toho, co jsme s Fandy těžce vydolovali nebo načetli ve školním newsletteru, který prý dostanem i za čtrnáct dní.

  • do školy nosí jen bookbag s knížkou, kterou aktuálně mají za domácí úkol číst (min. 1 týdně) a čtenářský deník, do kterého rodič píše co dítě četlo, jak mu to šlo, co se nového naučilo přečíst, povinně musí denně nejměně 5 min, když nečtou musí se zdůvodnit proč. Fanda misto toho dostává obrázkové knížky a má se učit slovíčka.
  • dál vodu k pití, nesmí mít žádné hračky, mobil, sladkosti
  • volitelně oběd z domu pokud nechtějí školní
  • docházka je povinná kromě nemoci, pohřbu, náboženské události, pokud dítě není ve škole víc jak pět dní z jiných důvodů, platíte pokutu
  • škola začíná v 9 a končí 15:10
  • ve škole zvoní
  • mají jednu třídní učitelku, která se oslovuje slečna Příjmení a dál se u nich střídají další asistenti dle potřeby
  • třídy mají čísla od jedné do devíti a jmenují se asi podle spisovatelů  Fandova je Roald Dahl
  • začínají ve třídě na koberci sedíc na turka (další věc co Fandovi vadí) a probíhá registrace, kdy nahlásí paní učitelce, jestli chtějí školní jídlo nebo ne (po třech dnech jsme pochopili co děti říkají a Fanda už sám říká School dinner please)
  • poté se přesouvají do Hall (maminko to je jídelnokecárnotělocvična), kde se sejde celá škola a učitelé i žáci všem něco říkají (to mě nebaví, já vůbec nevím co)
  • mají několik přestávek, kdy jsou venku na hřišti a jednu obědovou
  • za úspěch dostávají nálepky
  • nemají žádný rozvrh, zatím jsme pochopili, že si četli z knížky pro děti, jejíhož tématu se teď drží  vyráběli mořská zvířata, pouštěli si o nich video, bavili se o dovolené a tak. Pak se učili geometrické tvary a víc jsme se nedozvěděli.

No a jak se tam Fandovi líbí? Asi jako v každé škole, těší se na obědy a na playtime, jinak je to holt povinnost.
Šel tam s tím, že umí anglicky jednu větu. Vět umí stejně, ale odposlouchal pár slov a řekne si o papír, o lepidlo aniž by toto slovo použil, o radu kam dát věci. Každý den přibyde nějaké slovíčko.
Jen nemá kamarády, první týden jo, to byl atrakce, ale když děti zjistili, že se s ním nedomluví, už o něj nemají zájem. Ale tenhle problém měl i ve školce v ČR a tady je ještě jazyková bariéra, tak snad to zvládne. Jen doma toho má hodně: musí dělat úkoly do anglické školy, učit se anglicky, učit se do české školy a ještě dohánět spolužáky, kteří mají dva roky náskok. Musíme myslet na to aby měl taky nějaký volný čas. 

Nejen o tom co vaříme

Tento týden byl dost krušný  Eliška nám přinesla nějakou střevní chřipku či co, kterou ona přestála jen jedenkrát za den nutným vysprchováním a přepráním všeho co měla na sobě, ale já s Fanouškem jsme skončili s hlavou v kýblu.

Tak jsme zvládli jen návštěvu Rhymes & Storytime v knihovně, odkud si děti přinesli několik říkanek a hlavně Row, row, row, u které se vždy pohádají, kdo bude s kým veslovat (Fanda chce s Eliškou, Eliška s mamkou, takže vždy chvíle hádaní a slziček) a maminka si vzpomněla i na několik pohybových říkanek českých, ze kterých jsem vždy úplně zničená (když po vás skáčou dvě děti nahradí to několik hodin v tělocvičně 🙂 ).

Ale co vařit dietního? Rýže s mrkví, mrkev s rýží, pro velkou změnu brambor a vrcholem byl kuřecí vývar. Jak ráda jsem vzpomínala na pokusy z minulých týdnů. Jak už jsem psala inspiraci jsme brali i  ze serveru netmums. Z vyzkoušeného na nás zapůsobil nejvíc Sheperd’s pie (jen zrovna neměli jehněčí, tak spíš Cottage pie) a pak dobrá úprava červené čočky.

Pro moji sister-in-law a ostatní, co neumí anglicky, recept na Pastýřský koláč:

500 g mletého jehněčího nebo hovězího
1 nakrájená cibule
4 nakrájené mrkve
2 rozmačkané stroužky česneku
500 ml vývaru
200 g konzerva rajčat
1 lžíce worchestrové omáčky
1 lžička bylinek
850 g brambor
25 g másla
100 g strouhaného čedaru (volitelně)

1. Předehřejeme troubu na 180 stupňů.
2. Maso osmažíme pomalu dohněda.
3. Slijeme všechen tuk.
4. Přidáme cibuli, mrkev a česnek a děláme 10 minut. Vmícháme vývar a rajčata a přivedeme k varu.
5. Přidáme worchestrovou omáčku a bylinky a na mírném ohni vaříme 25 minut.
6. Mezitím uvaříme brambory a s máslem je rozmačkáme na kaši.
7. Vložíme masovou směs do zapékací mísy a navrch rozetřeme bramborovou kaši.
8. Pečeme 30 minut dozlatova. 10 minut před koncem posypeme sýrem.

Rodina také pořád vyžaduje něco sladkého. Problém je mouka. Na výběr je v běžném obchodu Plain flour (hladká mouka) a Self raising flour (hladká mouka s kypř. práškem). Rozhodla jsem se tuto skutečnost ignorovat a prostě, když vidím v receptu mouka, sypu nějakou mouku a preventivně vždy přidám i prdopeč. Zatím to vždy nějak dopadlo, ono na těch muffinech, které dělám hlavně, asi není co zkazit. Recept jsem stále ještě neustálila, ale tento americký nám celkem chutnal a banánová česká inspirace taky zmizela rychle.

image Velká událost nakonec týdne – opět trošku konverzace pro maminku. Už nás nebaví ty tři knížky, co děti mají, tak jsme se zaregistrovali s dětma do knihovny. Kromě dokladu proof of address jsme nic nepotřebovali. Je to zdarma, takže vlastní kartičku má Eliška (Pepu ci! a bylo vybráno) i maminka (nevím zatím k čemu) i Fanoušek. Pro děti velký zážitek jen vlastní půjčení  mají tam automat s obrázky, kam vložíte kartičku a knížky a vyjede vám papírek, co jste si půjčili. Pro maminku obrovský zážitek nadiktování osobních údajů: kdy se narodili děti, kolik jim je a hlavně vyhláskujte vaše jména, emailovou adresu,… Vedlo to k tomu, že jsme se doma hned pustili do učení spellování. Knihy máme půjčené na tři týdny, ale my je nejspíš hned v pondělí půjdem vyměnit za nové. Fanoušek se snad naučí přečíst pár základních slov z knížek For beginner readers, maminka si trochu rozšíří slovní zásobu a hlavně změníme alespoň trochu obsah příběhů před spaním.

image

Mobilní tarify a pokrytí

Signál

Nedávno jsem četl článek jak to funguje s 3G v česku a zaujal mě tam obrázek s pokrytím. Obrázek je sice z roku 2012, ale od té doby se to zas až tak výrazně nezměnilo:

Evropa-3G

Podle té mapy to vypadá jako, kdyby v ANglii pokrytí bylo úžasné a všude bylo plno signálu. Skutečnost je bohužel trochu jiná. Za tu dobu co jsem tady, jsem vyzkoušel dva operátory a nijak slavné to nebylo ani s jedním. Pokud jsem někde venku v centru města, tak je to super, na mobilu mám plný signál, 3G svítí a data se stahují jedna radost. Jakmile ale vyjedu z centra města, nebo vlezu někam do budovy, tak je po signálu. Pracuju v centru města, ale když jdu na záchod, tak mám na mobilu jednu čárku a data stahuji přes Edge. Na takové stažení statusů na Facebooku čekám klidně déle než minutu. To už člověka naučí plánovat si a před odchodem z dosahu wifi si nacachovat dostatek čtení dopředu.

Jednen čas jsem bydlel asi dva kilometry od centra města a vypadl internet, takže jsem byl nucený používat mobilní data celý víkend. Pokud jsem ležel v posteli, tak data netekla. Musel jsem mít mobil položený na okně a pak data pomaličku tekla.

Když jsem ještě bydlel v Česku, tak jsme normálně s ženou chodili nakupovat tím stylem, že jsme se ve velkém obchodě vydali každý jiným směrem a pak si zavolali. Normální ne? Bohužel ne v Anglii. Na periferii v hypermarketu si nezavolám, signál nemám ani na poslání SMS. A to nemluvím o žádných malých operátorech, zkoušel jsem O2 a 3.

Taky je super, že tu je 4G a data frčí závratnou rychlostí, ale to pokrytí je ještě docela slabé, toto je třeba pokrytí O2:

4G

Zelená barva je 4G fialová je žádné 4G. Opět v centrech měst to frčí, ale třeba když jedete vlakem nebo autobusem tak máte smůlu.

Ceny

Po docela pesimistické sekci se dostáváme k něčemu optimističnějšímu. To jsou tarify. Já jsem vyzkoušel dva operátory. Nejprve jednoho tradičního: 3 a pak virtuála: giffgaff.

V Anglii jsou čtyři operátoři a spousta virtuálních operátorů.  Což dává spoustu možností z čeho vybírat a ceny jsou velmi různé.

Nyní používám operátora giffgaff, který je čistě internetový. Nemá nikde žádné obchody a SIM kartu si musíte nechat poslat poštou. Je to zadarmo a rozesílají je naprosto volně. Pro jistotu vám jich pošlou víc, abyste se mohli rozdělit s kým chcete. Bohužel nemá 4G, ale už ho chystají. Giffgaff je virtuál v síti O2 a ta už nějakou dobu 4G podporuje.

Ceny jsou velmi příjemné. Za 12£ (418 Kč) na měsíc mám neomezený internet, neomezené SMS, neomezené volání v rámci sítě a 250 minut volání v rámci UK. Ostatní tarify jsou taky celkem výhodné. Navíc volání do Česka je taky za pusu: SMS vyjde na 8p (2,78 Kč), minuta volání na český mobil vyjde na 7p (2,50 Kč).

Ostatní operátoři mají ceny o trochu vyšší, ale taky celkem výhodné. Kromě volání do zahraničí. Můj starý operátor má mnohem vyšší ceny na volání do ČR (46p za minutu) i textovky (25,2p).

Přechod a přenesení čísla

Přechod od jednoho operátora je strašně jednoduchý. Zavolal jsem starému operátorovi a řekl, že chci kód na přenesení čísla. Sice se mě snažili zlákat výhodnějším tarifem, ale řekl jsem, že chci ten kód. Kód mi poslali SMSkou a měl jsem třicet dnů na jeho použití.

Pak jsem si koupil novou SIM kartu, strčil do telefonu, aktivoval ji a nabil. No a to je vlastně všechno, ještě jsem vyplnil v administraci kód pro přenesení čísla a bylo to.  Tímhle stylem můžu přecházet od jednoho operátora k druhému každý druhý měsíc. Pokud nebudu používat žádný tarif, tak klidně každý druhý den.

Jak se mám s dětmi po týdnu v Anglii

Možná si budete říkat: „Jak po týdnu, vždyť už je to dva.“ Ale první týden tady byli naši, tak to bylo jak na dovolené – podívali jsme se s mužem bez dětí do města, pak jsme s našima okoukli okolí, hřiště, obchody, skočili si na pivko.

Teprve když odjeli, začalo naše anglické dobrodružství.

Stručně: zatím se nám tady líbí.
Tatínek nám sehnal pěkný baráček s dvorkem v klidné ulici nedaleko obchodů, školy, knihovny a i na nějaké hřiště se dá dojít.

Pro mně zatím největší rozdíl je přestěhování z malého bytu do baráku na poschodí. Ale už si začínám zvykat, sice je vše zásadně v jiném patře než je zrovna potřeba, takže se naběhám po schodech, kdo holt nemá v hlavě, musí mít v nohách…
Další veliký rozdíl je, že Angličané těch 16 stupňů, co je venku, považují za léto a chodí si v kraťaskách a tričku. Prý si mám zvykat, já zatím mikinu sundavám jen občas když se alespoň ukáže sluníčko.

No a pak se tu nejen jezdí na druhé straně, ale i chodí, jezdící schody jsou taky nezvykle, sice to vím, ale stejně se vždy rozhlídnu naopak.

Nudit se nemám čas, dvakrát týdně je Fanda celý den v Holiday club Sports&Heroes, je to kousek, ale čas to zabije. Byla to má první zkušenost s angličtinou ho tam přihlásit. Moje angličtina je minimální, ale i s tou špatnou angličtinou jsem to nějak zvládla, nejhorší je když mi chtějí něco složitě vysvětlovat.

První den jsem měla větší strach než Fanoušek (pardon Francesco, jak si nechává říkat) jak to zvládne, ale druhý den už hlásil, jak si  „povídal“ s dětma anglicky.

Pak jsme s obouma dětma byli vyzkoušet v místní knihovně Bounce and Rhyme – setkání pro batolata s říkadlama – fajn je, že některá známe z Fandovy angličtiny a pro rodiče je mají předepsané. Hlavně Elišce se to moc líbí. Pak si můžem prohlížet knížky a nemůžu ji odtud dostat – jen já se stydím ji před ostatními předčítat a Fanda mi stále nevěří, že taky všemu nerozumím.

Trochu mě zklamala dvouhodinová Toddlers group v místním komunitním centru – vyndají spoustu hraček a děti hrajte si, dětem se to ale líbilo a při škaredém počasí to někdy ještě využijem.

Dokonce jsem se zkoušela zaregistrovat u doktora, paní konstatovala, že neumím anglicky, ale potřebnými papíry mě vybavila, tak snad druhé kolo proběhne úspěšně a z toho sáhodlouhého dotazníku se nedozvím, že jsem alkoholik 😉

No a pak domácnost – co uklidím děti hned rozkramaří, zamažou a co uvařím hned sežerou. Včera večer jsem v osm upekla dvě nohavice štrůdlu a dnes v poledne už není ani celá jedna.

A taky co stále vařit? Tento týden asi zkusíme brát inspiraci ze stránky http://www.netmums.com/family-food/meal-planner/filled-in-meal-planners/six-week-meal-planner, abychom zkusili co jedí v Anglii, ale Fanda říká, že celodenní strava dětí v klubu se skládá z brambůrek a čokoládové tyčinky koupené v automatu, na což odmítám přistoupit.

Také si hraji na učitelku první třidy, včera při dělání vlnek jsem už fakt nevěděla, jestli Fandu motivovat nebo trestat, výsledek je stejně tristní. Asi bude mít krasopis po tatínkovi, aspoň že to čtení mu jakžtakž jde.

A kdybych měla programu málo, mám záhonky na dvorku a v předzahrádce.

Pondělí máme s dětmi ještě jednu atrakci – vlastně dvě. Jezdí popeláři. Vyhodit odpad není jen tak: nejdřív vybrat správnou popelnici a pak si vzpomenout, kdy kterou nachystat před vrata, střídá se to co 14 dní a vždy přijedou dvoji pro různý odpad.

popelnice

O víkendu nutím rodinu do procházek po okolí. Minulý víkend jsme objevili farmu s ovečkama a lamama, tento jsme byli v Conham River Park (ta tajná cestička z Memory Road fakt mami není vhodná pro kočárek) v údolí řeky Avon (čti ejvn jak mi Pavel neustále opakuje). Všude roste spoustu divokych ostružin (Ela hned ňam ňam), dvakrát jsem z nich už pekla – muffiny a bublaninu, ale vůbec si nejsem jista, zda se mohou trhat. Ale i další jsem viděla, tak snad to byli místní, kteří ví, co a jak.

Tak to byl ten první týden a pár dalších dní. Zatím se nám nestýská, ale co naší závislácké rodině chybí, je počítač. Na iPadu se pěkně blbě píše.

Reklamace

Sice tu ve Velké Británii žijeme jenom chivlku, ale musíme si nakoupit hromadu věcí a při tom všem nakupování se občas stane, že dostaneme nefunkční výrobek a potřebujeme ho reklamovat. Zatím se mi to stalo dvakrát, jak taková reklamace probíhá? Překvapivě snadno.

Vzpomínám si jak jsem si ještě v Česku kupoval Wi-Fi router. Kupoval jsem jeden z dražších za 3000 korun na Alze. Bohužel se jim to napoprvé nepodařilo a poslali mi nefunkční kus. Tenkrát jsme to neřešili vrácením ve 30denní lhůtě, ale standardní reklamací. Obchod si na to vzal třicet dní a poté poslal nový kus. Ten bohužel nefungoval úplně stejně. Takže ještě jednou do kolečka a napotřetí už se jim to podařilo. Podtrženo a sečteno jsem čekal na nový funkční router více než dva měsíce. Blbý.

No a jak to funguje v Anglii? Když jsem se nastěhoval do nového bytu, tak jsem si ve velkém supermarketu Asda koupil příbory. Na krabičce bylo napsáno, že jsou vhodné do myčky na nádobí. Na příborech stálo stainless steel. Po nákupu jsem je rozbalil z krabičky a tu vyhodil. Bohužel po umytí v myčce začaly nože reznout. Po čase už byly rezavé opravdu hodně. Tak jsme se vypravili zpět do Asdy reklamovat. Originální balení už jsem neměl a tak jsem ty příbory jen hodil do igelitky. V Asdě se na ně ani nepodívali pořádně mě ani nenechali domluvit a rovnou mi vrátili peníze. Bez otázek, bez krabičky bez problémů.

Druhý případ: nabíječka na iPhone. Koupil jsem ji na Amazonu a fungovala mi zhruba týden, pak přestala. Tak jsem napsal tomu prodejci co se stalo a on mi odpověděl, že jim je to líto, že jsem dostal takový blbý výrobek a že mi posílají nový. Do dvou tří dnů bych měl dostat náhradu. Vůbec po mně nechtěli nějaký důkaz, že to nefunguje, vůbec nechtěli abych jim tu nefunkční nabíječku poslal zpátky. Prostě mi věří a posílají nový kus. Starý nechtějí, co by s ním dělali.

Je možné, že je to jenom náhoda a že standardně je reklamace v Anglii stejný opruz jako v Česku. Jenže zkušenosti ostatních napovídají, že to asi náhoda nebude.

Jak sehnat v Anglii ubytování

Po dlouhé době další příspěvek na blog. Neozývám se, protože se mi nechce psát z tabletu a jinou klávesnici nemám. Dnes bych chtěl popsat, jak jsem sháněl bydlení.

Už jsem to trochu zmínil v předchozím článku. Poptávka po bydlení je tu mnohem větší než nabídka. Když jsem sem jel, tak jsem si našel krátkodobé ubytování na dva týdny a doufal jsem, že mezitím najdu dlouhodobé. No to jsem se spletl. Není to tak jednoduché.

Dívat se po inzerátech starších než několik dní nemá vůbec cenu. Pokud ten byt není úplně tragický, tak pravděpodobně bude pryč. Taky mně vždycky pobaví když někdo na Facebooku napíše:

Ahoj, hledáme  dům pro naší rodinu v oblasti takové a makové. Nevíte někdo o nějakém landlordovi?

Většinou ten příspěvek zůstane bez komentářů. Nedokážu si představit, že někde sedí majitel domu a přemýšlí a trápí se, komu by ten svůj dům pronajal. Pokud ten dům za něco stojí anebo je v dobré oblasti, tak je za pár dní pronajatý.

Jak jsem sháněl byt já

No když jsem přijel, tak jsem si to představoval tak trochu jako Hurvínek válku. Měl jsem představu, že seženu perfektní dům v nádherné oblasti blízko dobré školy za málo peněz. No dopadlo to trochu jinak.

Začal jsem tak, že jsem si našel inzerát, který se mi líbil, bylo to v dobré oblasti, tak jsem zavolal realitce a domluvil si prohlídku. Zde následoval první zádrhel, dostal jsem na výběr jen jednu jedinou možnost: druhý den ve tři hodiny. Ber nebo nech být. Tak jsem to teda vzal, domluvil si v práci volno a vyrazil na prohlídku. Ten byt ale byl strašný: špinavý, smradlavý, vedle baráku byla kůlna plná bordela, kde předtím žilo nějaké zvíře a bylo to poznat. Navíc před barákem byl obrovský pozemek, který se nedal moc používat, ale musel bych se o něj starat. Takže jsem řekl, že to nechci. Jenže ty prohlídky se tam střídaly jako na běžícím pásu, předemnou tam byli lidi i po mně tam byli. Když jsem se večer díval na ten inzerát, tak dům už byl zamluvený.

Myslel jsem si, že kdo první přijde ten první mele, tak jsem se podle toho zařídil a příště to udělal jinak. Sledoval jsem inzeráty okamžitě ráno po probuzení. Když jsem našel jeden celkem hezký dům, tak jsem tam okamžitě volal a chtěl první možný termín prohlídky. Prohlídka byla v sobotu, moc jsem se na ní nezdržoval, protože mi agentka řekla, že po mně je tam ještě pár lidí. Okamžitě jsem utíkal do té realitky, abych si tam ten dům pronajal. Bohužel to funguje trochu jinak. Chtěli po mně poplatek 800£ a vyplnění dotazníku. Dotazník jsem vyplnil, ale bohužel asi ne tak, jak bych měl. Dozvěděl jsem se totiž, že to nefunguje tak jak jsem si myslel. Realitka celý den sbírá ty dotazníky a pak je večer odešle majiteli. Ten se poté rozhodne, komu ten dům pronajme. No a pokud tam jsou nějací angličani, kteří jsou schopni doložit svojí historii, tak máme smůlu: jsme cizinci a navíc nemůžu doložit, že bych v poslední době poctivě splácel nájem.

Přesto jsem si domluvil další prohlídku v bytě, který vypadal parádně a byl v nejlepší oblasti v Bristolu. Prohlídka měla být v neděli. Ještě dvě hodiny předem mi volali z realitky a ptali se mně jestli pořád mám o byt zájem a chci si ho prohlídnout. Říkám, že jo. Z mého tehdejšího podnájmu to bylo třičtvrtě hodiny pěšky, ale bylo krásně tak jsem si udělal procházku. Jenže když jsem tam došel, tak jsem zjistil, že ta agentka si vzala materiály od jinýho bytu ve stejné ulici a tak mi ten byt nemůže ukázat. Navíc už stejně včera poslali majiteli dvě nabídky, takže ani nemá smysl si ten byt prohlížet. To mi nemohli říct, do toho telefonu, když se mnou mluvili? No asi nemohli.

Bylo mi jasné, že to nepůjde bez kompromisů. I ostatní kolegové, kteří jsou sice Angličani, ale bydleli v jiné části Anglie, mi potvrdili, že není tak snadné sehnat byt v městě, do kterého se stěhuješ.

Takže jsem snížil svoje požadavky. Našel jsem hezký dům, který byl ale k dispozici až za měsíc. Navíc byl docela daleko od centra, kde pracuju. Domluvil jsem si prohlídku, to už jsem uměl dobře. Ten byt se mi celkem líbil, takže jsem řekl agentce, že bych si ho chtěl pronajmout. Řekla, že v tomto případě je to jiné, protože majitelka chce každého uchazeče vidět osobně. To mi celkem vyhovovalo, tak jsem se domluvil a v tom domě se sešel s majitelkou. Dopadlo to výborně. Vysvětlil jsem jí naší situaci a ona byla spokojená. Šlo to mnohem lépe než přes nějaký dotazník, do kterého nemám pořádně co napsat. Takže jsem vyplnil žádost, zaplatil 360£ poplatek a po měsíci se nastěhoval. Nejhorší je, že je to tak daleko, ale s tím se budeme muset nějak poprat. Hlavně, že máme kde bydlet.

První dva týdny

První dva týdny utekly strašně rychle. Nestihl jsem pořádně nic a najednou mi končí zaplacený podnájem a já musím honem řešit co dál. Jak se mám? Rozeberu to po částech.

Rodina

​Než jsem odjel, tak jsem si myslel jak to bude snadné. Předpokládal jsem, že mi budou chybět, ale nečekal jsem, že až tak moc. Když jsem se s nimi loučil na letišti, tak to bylo ještě v pohodě, ale jakmile se letadlo začalo pohybovat a já koukal na ty malé postavičky, jak v dálce mávají na letadlo, a já si představil jak dlouho je teď neuvidím, začalo mi být hrozně. Druhý den jsem pomalu ani nevylezl z postele a jen litoval, jakou strašnou chybu jsem udělal. Bez rodiny, v cizím prostředí, bez vlastního ubytování, proč já jenom nezůstal sedět doma na zadku. ​Dneska už to vidím jinak. S rodinou si voláme na skypu každý den a za pár týdnů se zase uvidíme a budeme opět spolu. Teď jen lituju mamku, jak to s těma dvěma rošťákama sama zvládá.

Angličtina

​​Moje angličtina se za dva týdny samozřejmě nijak nezlepšila. Přeci jenom tolik času jsem neměl. Co se ale určitě zlepšilo je sebevědomí. Přeci jenom jsem nucený dennodenně komunikovat v angličtině a to s člověkem něco udělá i za takto krátkou dobu. Ze začátku jsem měl vždycky strach něco říct, že to bude blbě a že se ztrapním. To už dneska tolik neřeším přeci jen je pro mně v tuto chvíli nejdůležitější ostatním něco sdělit a vyjádřit to tak, aby mi rozuměli. Jestli to bude gramaticky správně nebo ne, už neřeším. Totéž je s telefonováním. Poprvé jsem se strašně klepal, když jsem měl někam zavolat, že jim nebudu rozumět, dneska už volám jako profík a klidně se čtyřikrát zeptám, když něčemu nerozumím. V pátek míváme v práci meeting nazvaný TLAL. Nevím, co to přesně znamená, ale mělo by to být složené asi ze slov Talk Learn Lunch. V každém případě je to o tom, že se sejdeme v době oběda v zasedačce a kdo má co říct, tak si nachystá přednášku na nějaké téma, které by mohlo zajímat i ostatní. Tento týden povídal jeden borec o tipech v Javascriptu, co dělat a co nedělat a tak. Já si ale řekl, že na to by krásně navázala přednáška o technologiích, které znám a které tyto problémy řeší. Tak jsem se přihlásil se svojí přednáškou. Nevím, co mě to napadlo. Vzpomínám si, jak jsem byl nervózní, když jsem minule na setkání v Brně měl mluvit v češtině. Tentokrát to bude mnohem horší. Banda lidí, co mluví anglicky od narození, bude poslouchat borca, co neumí pořádně anglicky, o tom jak jsou Javascriptové technologie bezva.

 Práce

Pracovat jsem pořádně nezačal. Produkt, který mám vyvíjet, je velký, takže první dva týdny jsou hlavně ve znamení tréningu. Procházíme každý den jednu sekci a učíme se ji používat. Základy podvojného účetnictví v angličtině byly teda dost náročný. Naštěstí jsem to studoval už na střední, takže pojmy jako náklady, výnosy, aktiva, pasiva, má dáti, dal už znám alespoň v češtině. Nemám strach, že bych si to zapamatoval, zůstanou mi ale příručky, tak to snad nějak dám. Kolegové jsou bezva. Všichni jsou hrozně milí a snaží se mi pomáhat, jak to jde. Po práci se chodí na pivo celkem často a pořád za sebe navzájem platí. Málokdy se mi podaří platit za pivo, vždycky někdo dojde na bar a při té příležitosti mi taky jedno donese. V minulé práci jsme pořád mluvili o tom, že si koupíme USB raketomet a budeme po sobě střílet. Tady o tom jen nemluví. Polovina lidí má nějakou Nerf pistoli a každou chvíli vypukne v kanclu přestřelka. Vždycky myslím na našeho Fandu, že by se mu to určitě taky líbilo. Než přijede, tak mu musím taky nějakou pistol koupit a budeme po sobě střílet. Co se týče kódu. Tak ten je fakt v příšerném stavu. Vznikalo to ve startupovém nadšení bez velkých znalostí, firma rychle rostla, zákazníků přibývalo a požadavků taky. Na nějaké přemýšlení o tom, jak to naprogramovat nejlépe, nebyl čas. Takže to podle toho vypadá. Teď už má firma čas a peníze a je potřeba ten augiášův chlév vyčistit. No a to bude právě můj úkol. Do firmy mě vzali právě proto, abych ten kód vylepšil a ukázal jak se to dělá lépe. Nebude to snadná práce.

Zařizování

Je potřeba toho zařídit spousta. Bankovní účet jsem si vyřídil jako první a bylo to překvapivě snadné. V práci mi napsali papír, který jsem donesl do banky a účet byl založený celkem rychle. Horší je to s takzvaným NIN. Číslem pro daňovou správu. Na to potřebuju mít adresu a doklad o té adrese. Může to být nějaký důkaz o tom, že bydlím na dané adrese, třeba účet za elektriku. Jenže tenhle doklad já nemám a to je problém. Tenhle doklad je totiž potřeba všude. I na založení účtu by měl být potřeba, tam jsem to ale uhrál s tím papírem z práce, jinde to není tak snadné. 10422560_10203224147197938_5843261185635614156_n No a to se dostáváme k tomu nejhoršímu. Nemám pořád sehnané bydlení. Bydlím v krátkodobém podnájmu přes AirBnB,  což je jednak drahé, druhak mi chybí ten doklad o adrese a tím pádem nejsem resident, ale hlavně nemá kam přijet rodina. Bohužel tu poptávka hodně převyšuje nabídku, takže slušnější byty jsou strašně rychle pryč. Jednou ráno jsem si otevřel inzerát, nestihl tam zavolat, protože začínalo školení. Než školení skončilo, tak už u něho bylo napsáno, že je byt pronajatý. Tohle se mi stalo víckrát. Měl jsem domluvenou prohlídku a ráno v den prohlídky mi volají, že už je byt pryč. Nevím jak to vyřešíme. Dneska jsem byl na jedné prohlídce, domek vypadal pěkně, sice daleko od centra, ale to už bych nějak přežil, byly kolem celkem slušné školy. Jenže zájemců je hodně. V tomhle případě realitka sesbírá veškeré podklady od případných nájemníků, předá je landlordovi a on se rozhodne, koho vezme. Tady je asi potřeba mít štěstí, protože nevím, podle čeho se rozhodují. Tím pádem si nijak moc nevařím, žiju jen z polotovarů a k obědu si dávám sendviče. Jsou to ale super sendviče. Vůbec je nabídka potravin celkově větší než u nás a i potraviny mi přijdou kvalitnější, než běžná produkce v Česku. Takže uvidím, jak to půjde dál a snad se mi podaří sehnat nějaký domeček. 1514958_10203224147357942_8704636924128819396_n10406528_10203224147077935_4101568500189364864_n

Jak jsem hledal práci

Rád bych se s vámi podělil o svoje zkušenosti s hledáním práce v Anglii. Předtím než jsem práci začal hledat, jsem si přečetl spoustu článků a příspěvků na fórech. Moje zkušenost je trochu jiná než popisuje většina ostatních, tak si myslím, že může být pro někoho přínosná.

Rozhodnutí o přesunu do Velké Británie padlo v září 2013. Se ženou jsme se domluvili, že pro děti to bude skvělá životní zkušenost a i pro nás rodiče to bude k nezaplacení. První problém nastal, když jsme to sdělili babičkám. Okamžitě nám začaly nadávat, že jim chceme sebrat děti a už je nikdy neuvidí. Našemu staršímu začaly okamžitě říkat, že tam nemá jezdit a má zůstat s nimi v Česku. Dost nás tím naštvaly, protože on v tu chvíli začal Anglii nenávidět a kdykoliv na to přišla řeč, dostal záchvat, začal brečet a křičel, že zůstane u babičky a máme si tam jet sami. Časem i babičky pochopily, že názor změnit nehodláme a pro kluka bude lepší, když se tam bude těšit. Tak ho začaly přesvědčovat, že to tam bude lepší, a že se naučí anglicky a všechno bude fajn. Dnes už se tam těší, takže první negativní zážitek je za námi a teď už to musí být jenom lepší :-).

Naplánovali jsme si, že já odletím prvního června a všechno tam zařídím. Najdu si práci, seženu byt a žena s dětmi za mnou přiletí prvního srpna do zařízeného. Jenomže manželka začala být netrpělivá a už od října se mě snad každý týden ptala, jestli už jsem začal hledat zaměstnání. Přišlo mi to dost brzo, přeci jenom více než půl roku dopředu většinou firmy zaměstnance neshání. Nátlaku jsem podlehl v únoru.
Někdy kolem vánoc jsem si napsal životopis a základ motivačního dopisu. Ještě bych měl poznamenat, že moje angličtina rozhodně není perfektní, spíš naopak. Rozumím, ale když mám něco napsat nebo říct, tak je to horší. Proto jsem chtěl životopis poslat na korekturu, aby byl bez chyb. Na internetu je spousta služeb, které něco podobného nabízí. Nejprve jsem, ale chtěl aby si to přečetla žena. Napsala, že potřebuje příklad nějakého inzerátu, protože je lepší, když je to na konkrétní pozici a pak se to případně upraví. Našel jsem na internetu nějaký inzerát a poslal jí ho. Když jsem se na něj, ale podíval pořádně, tak jsem si řekl, že ta pozice vypadá fakt dobře a že bych je mohl oslovit.

Začal jsem přemýšlet, kde si nechám přečíst životopis, ale pak si říkám, že je to vlastně podvádění, že si budou myslet, že moje angličtina je lepší než ve skutečnosti je a nejpozději na pohovoru zjistí skutečný stav věci. Nejlepší pro mě bude, když mě budou chtít i přes to, že můj životopis a motivační dopis je napsaný neumělou angličtinou. Navíc mě nic netlačilo a i když mně neodpoví, tak budu mít spoustu příležitostí zkusit to jinde a jinak. Odeslal jsem tedy v únoru životopis a motivační dopis, tak jak jsem to svojí neumělou angličtinou napsal a oznámil ve firmě, že nejdříve můžu nastoupit prvního června.
Ani jsem neočekával odpověď, ale odpověděli a zeptali se jestli můžu nastoupit dřív než v červnu, odpověděl jsem, že ne a pokud s tím mají problém, tak bohužel nemůžu sloužit. Napsali, že se uvidí a poslali mi zadání, které mám vypracovat. Poté co jsem ho vypracoval, jsem od nich dostal odpověď, že se jim to líbí a, jestli nemůžu nastoupit dříve než v červnu. Napsal jsem, že ne. Tak mi odpověděli, že chtějí se mnou udělat pracovní pohovor, ale protože nejsem v zemi, tak jestli souhlasím s pohovorem po Skype. Poté co jsem to odsouhlasil, jsme se domluvili na termínu. Vzhledem ke své angličtině jsem z toho byl fakt nervózní.
Pohovor proběhl a já byl dost zklamaný, opravdu jsem příšerně blábolil a moje jazyková úroveň byla ještě horší než je ve skutečnosti. Říkal jsem si, že mi napíšou, že jsem tragéd a už se se mnou nebudou dále bavit. O to větší bylo moje překvapení, když jsem dostal email, že si se mnou skvěle popovídali a že by byli rádi, kdybych přijel na skutečný pohovor za nimi do Anglie. Navíc mi nabídli proplacení všech nákladů na ubytování i cestu.

Doletěl jsem tedy do Anglie, už jsem byl celkem v klidu, protože když už do mě investovali peníze, tak se budou spíš snažit mě vzít. Na vlastním pohovoru jsem pár věcí spletl, ale v celku jsem byl spokojený. Pozvali mě na oběd a tam mi oznámili, že mně pravděpodobně nabídnou práci, ale oficiálně, že se to dozvím později. Oficiální oznámení mi došlo na mobil ještě na letišti v Anglii a já s radostí přijal. Takže za dva měsíce nastupuji.
Vím, že to ještě bude těžké: shánění bytu, stěhování všech věcí, škola pro staršího, školka pro mladší, vyřizování všech formalit (NIN, účet a další), ale první a nejtěžší krok už je za námi.

Ještě bych měl jednu poznámku k platu. V Česku je zvykem, že o platu se nemluví a na pohovoru se zaměstnavatel zeptá, kolik si uchazeč představuje. Mně se hned v jednom z prvních mailů personalistka ptala, kolik budu chtít brát a i dále to patřilo spíše k otevřeným tématům. Řekl jsem si schválně o lehce nadsazenou částku, protože jsem to bral spíše jako test a pokud bych byl už v časovém presu, asi bych si řekl o méně. Takto mi to vyšlo dobře a když jsem se díval na výši průměrné mzdy v Británii, tak mám o hodně větší plat.

Proč se stěhujeme do Anglie

Jak asi všichni víte stěhujeme se do Anglie. Stále se nás někdo ptá co nás k tomu vede. Chtěl bych to tu rozebrat, abych nemusel vysvětlovat každému zvlášť, proč vlastně chceme opustit svoje jistoty a jít do nejistoty a je možné, že zbankrotujeme a se staženým ocasem po pár měsících pomažeme zpět. Když se mi na to nechce moc odpovídat, tak říkám, že odjíždíme kvůli dětem, aby se naučili anglicky. To je, ale jen půlka pravdy a chtěl bych to trochu rozebrat a spíše pro sebe si to ujasnit. Takže proč odjíždíme? Těch důvodů je několik. Květa se mnou ve všem asi nesouhlasí, ale takhle to mám nastavené já. Zkusím být co nejstručnější, ale asi se mi to úplně nepovede.

  1. Chci vystoupit ze své komfortní zóny. Nechci prožít život na jednom místě, našetřit dětem, na byt, předat jim peníze, odejít do důchodu a pak v klidu umřít. Chci v životě změnu. Nevím jestli to někdo pochopí, ale já chci jít někam dopředu. Nechci pořád jen stát na místě. Pohádat se proč není zvednuté prkénko a umyté nádobí. Týden co týden pořád to samé. Chci něco v životě prožít. Chápete mně?
  2. Další důvod jsou zkušenosti. Naučíme se anglicky, poznáme nové lidi, nové kultury. Řešit nové situace. Příště až budu v nějaké stresové situaci si můžu říct: “No je to sice složitá situace, ale když jsme se zvládli přestěhovat o tisíc kilometrů, tak tohle taky zvládneme.”
  3. Konečně se dostává na ty děti. Elišce jsou 2, tak doufáme, že se naučí anglicky téměř na úrovni rodilého mluvčího. Fandovi je sice 6, ale snad naučí se anglicky taky dobře. Doufám, že pro ně to bude škola života.
  4. Jako bývalý učitel a manžel učitelky si myslím, že české školství není bůhvíco. Představa, že se děti nazpaměť učí věci, které jim k ničemu nebudou. Co jsou to láčkovci? Jaké je hlavní město Nepálu? Vyjmenuj síťové topologie. Spousta znalostí, které čeští studenti musí nacpat do hlavy, ale nikdy v životě to většina z nich potřebovat nebude. Svoje děti bych nejradši nechával vzdělávat v Montessori, ale to je v Brně problém, protože nejsou místa. Studoval jsem jak fungují školy v Anglii a mělo by to být mnohem lepší. Místo memorování se snaží děti rozvíjet v jejich přirozených vlastnostech.
  5. Poslední bod už je v podstatě jenom do počtu, ale byl to ten rozhodující impuls, kdy jsme si doma řekli, tak jo, praštíme do toho a odjíždíme. Tím důvodem je tragický stav realitních makléřů v Brně. Na podzim jsme se snažili sehnat byt a většina makléřů s námi odmítla komunikovat. Tak jsme si řekli, že to zkusíme jinde, třeba to bude lepší.

Od různých lidí slyšíme, že jsme blázni, když se pouštíme do takového dobrodružství. Je to asi pravda, ale na druhou stranu: co můžeme ztratit? V nejhorším případě po pár měsících přijedeme zpátky. Přijdeme o důstojnost a spoustu peněz. Jenže důstojnosti už stejně moc nemáme, když si představím co vždycky v opici vykládám… No a peníze jsou od toho aby se utráceli. Můžeme si šetřit na stáří a pak začít utrácet peníze, ale podle mého je lepší peníze investovat když jsem mladší. No a tahle cesta je rozhodně investice, může vyjít, ale když nevyjde, tak se vrátíme a začneme znovu šetřit. Budeme bohatší o jednu zkušenost, ale chudší o našetřené úspory.